05/2005

Církev by neměla podléhat módě

Vydáno dne 30. 05. 2005 (3421 přečtení)
Říká religionista Ivan O. Štampach v rozhovoru nejen o minulém i současném papeži v rozhovoru nejen o minulém i současném papeži a o evangelicko-katolickém dialogu. a o evangelicko-katolickém dialogu.

Jan Pavel II. řídil katolickou církev téměř 27 let. Byl mezinárodně uznávanou osobností, vynikal v mezináboženském dialogu, často cestoval, byl „mediálním papežem“. Existuje podle Vás oblast, v níž jej nelze hodnotit kladně nebo dokonce oblast, ve které vyloženě selhal? Od konce II. vatikánského koncilu do začátku pontifikátu Jana Pavla II. se doktrinální rozepře v katolické církvi řešily diskusí. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přichází značné utužení. Přicházejí první hmatatelné zásahy proti teologům, jejichž myšlenkové experimenty se církevním úřadům jeví jako nepřijatelné. Víra je opět zásluhou Kongregace pro nauku víry chápána jako odsouhlasení mohutného souboru pouček a takto zcela zmrtvěna. Puritánská sexuální morálka podporovaná Janem Pavlem II. zlámala mnoho charakterů, odehnala mnoho upřímných lidí z katolické církve a možná i od křesťanství vůbec. Teologicky je zřejmé, a nalezneme to i v Katechismu katolické církve, čl. 833, že katolická církev žije v dílčích (místních) církvích a odvozeně od nich, leč prakticky za Jana Pavla II. pokračoval tuhý absolutistický centralismus, který to zcela převrací. Jak byste zhodnotil konkrétně působení Jana Pavla II. na poli ekumeny? Od začátku služby Jana Pavla II. na Petrově stolci vázly vztahy s jinými křesťanskými církvemi. Deklarace Dominus Iesus sesunula všechny ostatní církve kromě pravoslavných do nejasné role „církevních společenství“. Kontakty na nejvyšší i lokální úrovni se čím dále tím více omezovaly na chladnou ekumenickou zdvořilost, případně pragmatické spojenectví proti někomu třetímu, např. státu nebo proti postmoderní alternativní spiritualitě. Sám jsem zakusil linii papeže Jana Pavla II. na sobě, když jsem za aktivní spoluúčast na eucharistii (Večeři Páně) jiné církve (aniž bych do ní oficiálně přestoupil) byl exkomunikován. Společenství stolu Páně např. s reformačními křesťany je pro katolíka nadále deliktem, za který může být potrestán. Je třeba se dobře podívat na texty týkající se Mistra Jana Husa. Představy, že byl rehabilitován, že rozsudek byl odvolán nebo, že se někdo za jednání církve v této kauze omluvil, je mylné. Jan Pavel II. pouze vyslovil „politování“ nad jednáním nějakých jednotlivců před staletími. Nelze se omlouvat za jiné lidi. Papež mluví za církev a Husova exkomunikace a jeho vydání k upálení bylo rozhodnutí církve jakožto instituce. Za ní, jejím jménem mělo padnout jasné slovo, jak si to přál už před desetiletími kardinál Josef Beran. Vztah k ekumenické tematice se pohybuje kdesi v rozpětí mezi encyklikou Jana Pavla II. Ut unum sint, která budila naději, že se bude pokračovat v ekumenické otevřenosti papežů Jana XXIII. a Pavla VI.a zmíněným prohlášením Kongregace pro věrouku (podepsaným současným papežem, tehdy ještě v roli prefekta Kongregace). Čím má podle Vás dnešní katolická církev šanci přitáhnout mladé lidi? Respektive, co by se dalo zlepšit? Řekl bych, že každá církev je a musí být pro všechny generace. Církev by neměla podléhat současné módě, podle které za pozornost stojí jen mladý, zdravý, výkonný, pružný a efektivní člověk. Církve dokonce přednostně jsou pro lidi na okraji, mimo jiné i pro chudé, nemocné, staré a opuštěné. Myslím, že by církve neměly nikoho „přitahovat“. Měly by věrohodně zvěstovat Evangelium, měly by o něm svědčit nejen slovy, ale i svým jednáním a pak bude i jejich misijní a evangelizační úsilí zdárné. Z četných katolických kostelů zní kytary a bubínky, kazatelé pokládají za potřebné mluvit nespisovně a prostořekým stylem. Interiéry kostelů se mění v nádražní haly. Ale to, co tam člověk nakonec slyší, je spíše spolkaření, politikaření a projev sentimentálních pobožných pocitů. Je zatím pořád stejná neúcta k člověku, pořád stejné nechutné vměšování do detailů partnerského života. Pořád mnohem víc záleží, s prominutím, na genitáliích než na srdci. To přitahuje jistý typ mladých lidí, ale znám takové, které to děsí a odpuzuje, i když jsou tu upřímní hledači. V souvislosti s nově zvoleným papežem Benediktem XVI. (Josephem Ratzingerem) jste zmínil, že očekáváte od Vatikánu určitou „ekumenickou zdvořilost“. Jakým způsobem se tedy podle Vás nyní změní přístup hlavy církve k otázkám jako jsou společné přijímání katolíků a evangelíků, jejich smíšená manželství, apod.? Spíše se obávám, že půjde o pouhou „ekumenickou zdvořilost“. Očekával bych podstatně víc. Obávám se, že v následujících letech se toho nedočkám. Za Benedikta XVI., pokud se nestane zázrak, si neumím představit např. (oficiálně uznávané) společenství stolu Páně mezi katolíky a církvemi reformační tradice. Obávám se, že u smíšených sňatků se i nadále bude katolická strana zavazovat, že se vyvaruje „nebezpečí ztráty víry“ a že udělá vše proto, aby děti z tohoto manželství byly pokřtěny a vychovány v církvi katolické. Pontifikát Jana Pavla II. byl rozporuplný, Joseph Ratzinger byl architektem těch nejkonzervativnějších aspektů služby minulého papeže. Mohlo by se mu jistě i na římském stolci přihodit něco podobného obrácení, které se roku 1975 stalo salvadorskému arcibiskupu Oscaru Romerovi, jehož katolíci Latinské Ameriky neoficiálně ctí jako světce. Působení Ducha svatého nelze ani v tomto případě vyloučit. Myslíte si, že by katolická církev nějaké zásadní změny v tomto ohledu vůbec připustila, i kdyby se novým papežem stal někdo jiný než konzervativní Ratzinger? Katolíci jsou dnes názorově rozštěpeni. Jan Pavel II. se snažil přemosťovat mezi názorovými proudy, jak uměl. Někteří se teď zlobí na očekávaná léta tuhé kázně, uzavřenosti a polemického vyhrocení své církve. Jiní by se zase byli zlobili, kdyby se stal papežem někdo jako kardinálové Martini, Rodriguez nebo Arinze. Myslím, že nový vůdce se má snažit členy církve pro svou linii získat a přesvědčit je. Myslím, že i katolíci jsou tvární a vnímaví a naslouchali by argumentům. Souhlasíte s názorem, že konkláve zvolilo staršího kandidáta mimo jiné také proto, že případná brzká další volba by znamenala další velkou publicitu okolo katolické církve? Názor je to zřejmě poněkud výstřední, ale objevuje se... Mně se kalkulování s brzkou smrtí jiného člověka nelíbí, ať se ho dopouští novináři nebo, nedej Bože, kardinálové. Benedikt XVI. je pro mne při všech výhradách především bratr v Kristu a významný služebník jeho církve. Přeji mu další léta života ve zdraví. Publicita může církvi škodit i prospívat. Kristova církev v žádné své větvi by se neměla zcela vydat do rukou nikým nevoleným, nikomu neodpovědným manažérům globální informační společnosti. Měla by být, jak si přál papež Pavel VI. „domem ze skla“, ale neměla by využívat reklamní strategie. Tím by možná mohla získat spojence pro svou politiku, ale ne duše a srdce pro věc Božího království. Jakým způsobem podle Vás o smrti Jana Pavla II. a volbě Benedikta XVI. informovala česká média? Jaký obrázek o katolické církvi a o instituci papeže podle Vás poskytla průměrnému obyvateli naší země? Máme za sebou mohutnou vlnu morálního kýče. Vydavatelé a editoři zase jednou selhali ve své roli vyváženě, objektivně a kriticky informovat. Pochopili, co noviny prodá. V den po smrti papeže měl na titulní straně jeho největší fotografii bulvární deník, tentokrát výjimečně místo obvyklé nahotinky. Redaktoři a přispěvatelé pilně psali, co se po nich požadovalo. S několika málo z nich jsem v těchto dnech mluvil a vím, jak cynicky se vyjadřovali v soukromí a jak pietně psali v článcích. Jeden celostátní deník mne požádal o komentář s ústně tlumočeným přáním redaktora „ne hagiografii, ale pietně“. Napsal jsem to tak, jak jsem to opravdu cítil, a prošlo to. Seriózních, obsažných a přehledných informací, jakož i věcných analýz bylo jako šafránu. Setkáváte se s mnoha mladými lidmi, studenty. Jak hodnotí oni výsledek papežské volby? U mých studentů, a jsou to studenti religionistiky, o tom sotva padla zmínka, i když jsem je v semináři Současná religiozita vyzval k otázkám na žhavě aktuální témata. Jeden mladý člověk z mého blízkého okolí ještě před týdnem či dvěma po létech váhání vážně uvažoval, že se nechá pokřtít. Po oznámení výsledku konkláve zase vystřízlivěl. Další mně blízký mladý člověk, odvážný, tvůrčí, mimořádně nadaný, katolický student evangelické teologie vyjádřil zděšení nad výsledkem volby. Říkal něco na ten způsob: „Jak teď můžu být dál katolíkem, jak teď můžu katolickou tradici hájit v diskusích?“ Troufnete si odhadnout další směřování katolické církve, tedy, co bude následovat po Ratzingerově pontifikátu? Benedikt XVI. jistě stihne jmenovat nové kardinály podle svého gusta a ti budou spolu s většinou současných voličů vybírat jeho nástupce. Neuvažujeme-li jiné faktory, dá se očekávat pokračování v nynější linii. Spíše bych čekal přirozenou decentralizaci této církve, abych tak řekl, „zdola“. Už se to několikrát stalo za Jana Pavla II. a může se to stát i v blízké budoucnosti. Biskupské konference jednotlivých zemí (např. anglická, nizozemská, německá) neakceptovaly pokyny z Říma, které se jim zdály být v rozporu s pastorační moudrostí. Odvolali se na svou nezastupitelnou lokální odpovědnosta znalost místních poměrů. Žádné sankce nenásledovaly. Je tedy možné, že si církev najde cestu do budoucna navzdory nepodstatným výměnám v obsazení římského stolce. Za rozhovor děkuje /Vojtěch Berger/ Ivan O. Štampach Religionista, vysokoškolský pedagog. Dříve působil jako katolický duchovní, byl ale katolickou církví exkomunikován za spolupráci s církví starokatolickou. Za komunismu byl několik let vězněn, poté při zaměstnání tajně vystudoval teologii. Později studoval teologii i v Poznani a Krakově. Mezi hlavní oblasti jeho zájmu patří například mezináboženský dialog či vztah religionistiky, filosofie a teologie. Oblíbenými osobnostmi I.O. Štampacha jsou mezi jinými též zakladatel dominikánského řádu, svatý Dominik, svatý Tomáš Akvinský a další.

[.. Celý článek | Autor: vojbergr .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]