01/2003

Komentáře...

Vydáno dne 01. 01. 2003 (2231 přečtení)
Co všechno znamená symbol lásky nad českou metropolí aneb jediný výborný návod k rozluštění tajemného poselství obrazu pro venkovany a jiné cizince

Nad Prahou, matkou měst, září již více jak měsíc srdce rudé jako trenýrky (pro slušně vychované spodní díl pánského prádla). Již mnoho kritiků si na něm natrénovalo svůj břitký brk a nemilosrdnou palbou rozmetali na mrtě snahy autora Jiřího Davida i patrona Václava Havla. Pochopili však dotyční skutečný význam červeného obrazce? Jako čtenáři inteligentní a povšechnou erudicí proslulí se zamysleme, co všechno může srdce určovat a značit: Oznamuje všem cizincům, ať už na křídlech ČSA přilétávajícím, či v autokarech Evropských Linek přikodrcávajícím, zkrátka všem přivandrovalcům, kde leží skvost středoevropské architektury. Účel ryze orientační plní výtečně, snad jen slepý by ohromný poutač přehlédl, a ten by stejně z krás Prahy nic neměl. Proč mu ale autor udělil tak konkrétní tvar? Podívejme se na další důvod: Poukazuje na proslulé české otevřené srdce. I exotickým cizincům je hned jasné, že člověk český je člověk hodný, válce a sporu neholdující, naopak své srdce s každým sdílející (přináší-li ovšem dotyčný dolarové, eurové či yenové kapesné). Cizák je otevřeností svého hostitele tak nadšen, že přehlédne pochybné kurzy ve směnárně, dvojité ceny v restauracích a pochybné existence v ulicích a z Prahy si odváží dojem veskrz pozitivní. Bohužel si odnáší pouze ten, neboť o zbytek vybavení ho připravil přičinlivý poberta na letišti.Srdce je ale v myslích Pražanů zafixováno především jako nezbytná součást podpisu stále ještě prezidenta. Václav Havel se nám tím ukazoval jako prezident hodný, milý, laskavý. Pokud se tudíž kdejaký parvenu na smysl srdíčka zeptá kteréhokoli Pražana, dostane se mu poučení o Havlovi. Jinořečec tak lépe pochopí význam toho staroslavného národa, který dal Evropě a světu takové velikány, mezi něž jistě Václav Havel patří. Zmíněný jinořečec tedy do kasičky na Karlův most přispěje i chudáka na ulici podaruje a z Prahy odjíždí potěšen. Ale nejen altruističtí sjednocení Evropané po žulových dlažebních kostkách kráčejí, i zlý neřád občas (ne často) vyjde z haly v Ruzyni či přejede svým mercedesem přes rozvadovskou hraniční čáru. A jemu se bude věnovat následující výklad: Onen zlovolný zhýralec bude v harmonickém červeném znaku lásky nad Hradčanami vidět pouze hampejzinec, expresívně nevěstinec či bourdelle [bordel] (pro slušně vychované, kteří předešlá slova přehlédli: veřejný dům, útulek padlých panen, skrýš zhýralcova). Radostně si zavýskne, puzen vidinou dalšího nevázaného dobrodružství. Jak však jeho hřebínek spadne, když sezná, že Pražský hrad není semeniště neřestí jako jiné srdcovité domy, nýbrž stánek kultury a mnohdy i modlitby. Pod dojmem gotických maleb, znázorňujících utrpení svatých mučedníků, začne bíti hlavou o zem a celé své eurové jmění, původně určené na bezmezné orgie, věnuje na udržení chrámu. Ze srdce má tak prospěch jak církev, tak kultura národa českého! /Štěpán Černý/ cernees@post.cz

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]