02/2003

TÉMY

Vydáno dne 01. 02. 2003 (2381 přečtení)
Křesťanství a kultura J.L.Hromádka Z přednášky na IV. konferenci „Obrodného hnutí čs. studentstva“ dne 15. července 1925 v táboře u Brandýsa n. Orl. (Text dle původního znění, včetně tehdejší gramatiky.)

J.L.Hromada s Mahátma Gándhím Vyzvali jste mne, abych k vám promluvil o těžkém thematu: křesťanství a kultura. Je to thema více než těžké – v otázce této je v podstatě obsažen problém světových dějin, všeho lidského úsilí duchovního i sociálně politického. Mám za to, že otázka křesťanství (či vůbec náboženství) a kultury jest jedinou skutečně důležitou otázkou nábožensko – filosofickou a theologickou. Na jejím řešení závisí vždy směr, odolnost a konečný výsledek konkrétní činnosti nábožensko – církevní i duch kulturního života. A také vždy nejvýznačnější světoví duchové náboženští řešili svým dílem problém, jak spojiti náboženské cíle, obsah víry s přirozeným kulturním životem pozemským – jak vtěliti Boží pravdy v pozemskou činnost a jak kulturní práci oplodniti náboženskými složkami. Problém náboženství a kultury je velmi snadný v tom případě, je-li Bůh pojímán pouze jako souhrn ideálů myšlenkových, mravních a estetických, je-li pojem Boha vyjadřován formulí: Pravda + Dobro + Krásno. Náboženství za tohoto předpokladu jest jen vyvrcholením, zakončením vědeckého, filosofického, mravního nebo uměleckého úsilí. Čím úsilnější mravní myšlení filosofické, tím rozhodnější snahy mravní a intensivnější tvoření umělecké, tím také bližší cíle náboženské. Náboženství tu stojí na linii práce vědecké nebo mravně sociální a umělecké: zbožnost je za těchto okolností pouze jakási intensivnější a k absolutním cílům obrácená kulturní činnost. Dosažení těchto cílů je v mezích lidské možnosti a lidských sil. Náboženství je posvěcení kultury. Racionalism je v podstatě plod tohoto myšlení. Racionalistovi je Bůh v podstatě jen pojmem první příčiny, původcem světa, účelností a smyslem přírodního i dějinného života, poznati Boha znamená poznati zákonitost dění přírodního i života mravního. Problém náboženství a kultury nedá mnoho práce ani tehdy, je-li zbožnost pojímána pouze za jakýsi citový vzruch, za krásnou náladu, za zvlnění nitra, při čemž nezáleží tolik na objektivní pravdě, nýbrž jen na intensitě citu a půvabném zkrášlení života. Romantika v podstatě hledá ve zbožnosti ornament životní. Umělými prostředky, zejména uměleckými, hloubavým pohledem v dávné události dějinné, rozkocháním se nad půvaby přírodními jsou vzbuzovány náboženské city. Nejde tu tak o životní pravdu, jako o pomíjivé subjektivní nálady a vzruchy. Náboženství má jen okrášliti, způvabniti život, obestříti kulturní činnost jakýmsi půvabem. O problému kultury a náboženství nelze mluviti ani tenkráte, je-li důsledně život rozdělen ve dvě sféry, které spolu nesouvisí, ve sféru náboženskou a kulturní. Náboženství je čímsi irracionálním, co pochází z jiného světa – a co nemá s tímto světem nic společného. Milovati dokonale bližního i nepřítele, odpouštěti, obětovati se, doufati, o nic nepečovati, plně se spolehnouti na péči a lásku Boží – to platí pro život soukromý, pokud jednotlivec se stýká s jednotlivci. Ale člověk je také údem tohoto světa – s jeho snahami politickými, sociálními, hospodářskými, a jako dítě tohoto světa je každý povinen říditi se zákony lidské společnosti. Je-li člověk povolán, aby zaujal zodpovědné postavení ve státě, v nějaké pozemské instituci nebo v oblasti hospodářského života, je povinen, aby se řídil, nikoli náboženskými, křesťanskými principy, nýbrž potřebami a zákony státního nebo veřejného života vůbec. Bismarck je dokladem tohoto směru: uvědoměle omezuje křesťanské principy pouze na úzkou sféru individuálního a rodinného života a odmítá požadavek, aby státní a sociálně – hospodářské cíle se podrobovaly normám náboženským, křesťanským. Náš Chelčický – a v jistém smyslu i Tolstoj – řeší problém útěkem ze světa, odporem proti světu. Křesťan nemůže se konformovati světu, řády lidské, vědecké politické i sociální kultury, ano i řády nábožensko – církevní kultury neplatí pro křesťana. Ještě snad Stará smlouva, Starý zákon obíral se světem a jeho zákony, staral se o stát a kulturu pozemskou, ale Nová smlouva, Kristus, osvobozuje křesťana ode všeho pozemského, světského: křesťan je dítětem jiného, vyššího světa – a proto vše, co platí pro svět tento, učenost, právo, statky politické, hospodářské aj. – jsou překážkou života v Kristu – křesťan musí se v zájmu svého spasení od všeho oprostit. Situace v klasickém křesťanství je obtížnější a složitější. 1. Křesťan věří v Boha, který jest více než nejvyšší ideály myšlenkové a hodnoty mravní. Boha nelze nalézti na linii myšlenkových ideálů, ani ethického úsilí, ani estetických hodnot. Nejpronikavější a nejhlubší soustředění myšlenkové, ani nejčistší život ethický nepřivedou samy o sobě ani o krok blíže Bohu. Bůh je suverenní Pán, svatý, odloučený ode všeho stvoření. Život v Bohu a s Bohem může býti umožněn pouze Bohem samým. A život v Bohu se projevuje věrou, která navzdory všemu, všem zvrácenostem i irracionalitám životním má odvahu uvěřiti v lásku a milosrdenství Boží a podrobiti se poslušně Jeho vůli. Víra vzniká bezprostředně pod dotekem Božím a bezprostředně spojuje člověka s Bohem. Není kausálního nexu mezi Bohem a světem, Bohem a člověkem, nelze tedy lidskými silami dobrati se života v Bohu, ale Bůh sám rozmanitými způsoby zjevuje se člověku a obrací ho k Sobě. Býti křesťanem znamená žíti život, který není na linii tohoto světa a lidské kultury. 2. Víra je ve stálém napětí s poznáním vědeckým, poněvadž za zákonitostí a řádem přírodním nebo dějinným postihuje svobodnou činnost Boží, která není podrobena žádné zákonitosti a příčinnosti přirozené. Víra nevyhledává zázraků, ale nevylučuje Božích divů, Bůh je více než zákony jakékoli. 3. Život víry je v napětí s mravností: Nejvyšším ideálem mravním je autonomie a samostatné, svéprávné naplnění norem mravních. Křesťan však není svéprávný, nýbrž je Bohu podroben a přijímá Jeho vůli jako normu svého mravního života: nikoli autonomie, nýbrž theonomie. Křesťan neuznává, že by člověk sám ze své moci mohl naplniti ideál mravní. Vidí největší překážku ve hříchu – v odloučení od Boha. A poněvadž jen Bůh sám může toto odloučení překonati tím, že odpouští hřích, tedy jedině Bohem může býti mravní úsilí umožněno a naplnění mravních cílů uskutečněno. Nikoli vlastní síly, nýbrž moc Boží, nikoli svoboda vůle, nýbrž milost Boží. Vlastní problém mravnosti a náboženství není v ničem jiném než v problému milosti a svobody mravní. Milost nebo svoboda. Křesťan věří v milost, odpuštění jako podmínky života mravního, avšak člověk ethický a kulturně orientovaný neuznává milosti ani odpuštění, nýbrž chce sám hřích a nedostatky mravní zdolati. (Srov. Masaryk: odčinit třeba poklesky, nikoli čekat na odpuštění!) 4. Nejvyšším statkem křesťanovým je království Boží, království spravedlnosti, lásky a obecenství s Bohem. Ani nejvyšší statky pozemské nemají té ceny, jako účast na království Božím. Co je platno člověku, byť celý svět získal, své pak duši by uškodil. Člověk opustí rodinu, otce, matku, ženu, děti – jsou-li mu překážkou života v Bohu. (Je nutno studovat i řeholní život katolický v jeho nejlepších představitelích jako projev křesťanské zbožnosti.) Pavel nemá sociálních plánů: více záleží na novém životě v Kristu Ježíši než na osvobození otroků. Svoboda křesťanova je něco jiného než svoboda sociální a politická. Ježíš je bez zájmu o stát, politiku a vůbec o specifický kulturní život. Zvěstuje království Boží, ale království Boží nemůže být realisováno politickou, sociální, mravní, humanitní činností, nýbrž je darem, dílem samého Boha. Starý svět pomine a nový svět bude Hospodinem, svatým Bohem vytvořen bez lidského zasahování. Tedy: království Boží je něco jiného než kultura: je více než národ, stát, sociální spravedlnost, rodina, umění, věda. Za království Boží je nutno se modliti, především modliti, nestačí pracovati o ně. Křesťanství staví celý svět ve světlo absolutního svatého Boha – a v tomto světle je nejtěžší kritika kulturní, jaká kdy byla vyslovena. Principielně je křesťanství kritikou kultury, nikoli jejím posvěcováním. Kdykoli se křesťanství příliš úzce spojilo s pozemskou kulturou (středověká církev, renaissance, osvícenství), zrodila se z předpokladů zbožnosti křesťanské s vnitřní zákonitostí náboženská revoluce, která rozmetala křesťanství zkulturnělé. Reformace není bojem za kulturní pokrok, nýbrž reakcí proti katolické církvi, která zbožnost theologicky zracionalisovala, zeslabila absolutní normy Boží svaté vůle a království Boží si příliš organisačně, světsky představovala. interier chrámu Páně A přece křesťanství znamená velikou kulturní tvořivou sílu. 1. Křesťan vidí v Bohu i rozumový řád i mravní dobro (Logos i Ethos): a proto, ačkoli je křesťanovi Bůh víc než idea a mravní norma, přece ve světě, v přírodě, v dějinách hledá stopy zákonité působnosti Boží. A proto i zákony myšlení a mravní soudy jsou křesťanovi ohlasem Boží podstaty, proto i věda a mravnost jsou nepřímo projevem Božích úmyslů, Božích myšlenek. – Křesťané ve všech dobách usilovali o to, aby prokázali myšlenkově pravdu křesťanské víry. Theologie je právě takovýmto stálým pokusem. Theologie není psychologií ani sociologií náboženství, nýbrž úsilím, aby byly postiženy rozumové, zákonité složky Božího světa a aby byla vytvořena syntesa věření a vědeckého myšlení, víry a vědy. Je-li v Bohu rozumový a mravní řád, pak musí býti možno tento řád rozumově postihnout a v irracionálním, svatém městě Božím zjistiti zákony a přirozené normy. Bůh se nedá redukovati ani na logické ani na ethické pojmy, ale v Bohu je i logická a mravní zákonitost. 2. Bůh jako Stvořitel světa je původcem i vší zákonitosti, která se projevuje v životě politickém, sociálním, hospodářském. Víra je nad stát, společnost – ale ve státním, právním, hospodářském životě jsou zákony, které nemohou pocházeti od nikoho jiného než od Boha. A proto křesťan, jehož nejvyšší určení je spasení, vykoupení a usmíření s Bohem, nachází i v kulturních řádech projev Božích plánů. Arci tyto právní, politické, umělecké řády musejí býti podrobeny vlastním úmyslům Božím, i stát, věda, sociální život mají sloužiti spasení v Bohu, oslavení Boha. 3. Nejbezvýhradnější zbožnost byla vždycky impulsem kulturní činnosti právě svou rozhodností. Náboženství, které ze strachu před kulturou lámalo hroty své víry a přizpůsobovalo se kultuře, neznamenalo nikdy kulturně ničeho! 4. Důsledné myšlení rozumové dochází k pojmu absolutna, absolutno láme přímou, logickou linii. Pojem absolutna je logicky nutný – a přece logicky rozkladný. Bezvýhradné úsilí ethické vede k vědomí nedostatečnosti, hříchu, bídy: vážná mravnost ztroskotá sama v sobě a volá po pomoci, odpuštění, spasení. Brand Ibsenův v napětí mravním klesá a křičí, aby mu Pán Ježíš pomohl. To vše jsou jen náměty. Každá věta vyžaduje celé kapitoly. Ale chci jen upozornit vás, přátelé, abyste se problému podívali ke kořenům a abyste nemyslili, že synthesa křesťanství a kultury je snadná. Je to nejtěžší filosofický a dějinný problém, na to nestačí jen myšlení, nýbrž je třeba i víry a modlitby. Byl by to nejkrásnější úkol O. H. Č. S., kdyby se pokusilo o tuto synthesu, která je tak potřebná pro naši českou kulturu a budoucnost!

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]