10/2004

Taková normální rodina

Vydáno dne 28. 10. 2004 (11267 přečtení)
Mezi popelnicemi Pohled na svět optikou metařů a popelářů...

Obyvatelé velkých měst je denně potkávají na ulicích. Na sobě mají charakteristické pracovní vesty v křiklavých barvách. Často se na ně díváme s despektem, vidíme v nich „asociály“, opilce a nebezpečná individua. Spolu s redakčním kolegou Františkem Kroužilem jsme se na metaře, popeláře a ostatní pracovníky v komunálním úklidu podívali z druhé strany. Vzali jsme do ruky koště a šli s nimi zametat. Stát se metařem není ostatně nic těžkého, alespoň ne v Praze, kde brigády v komunálním úklidu nabízí jedna specializovaná agentura. Výhody takové práce jsou následující: výplata hned následující den a žádná požadovaná kvalifikace. Také proto si tímto způsobem nevydělávají jen výše zmíněné skupiny lidí, kteří mají problém uchytit se jinde, ale i studenti. Podle toho, co jsme viděli, je poměr mezi studenty a ostatními brigádníky asi 1:5. Denní mzda je 420 korun, pracovní doba sedm a půl hodiny, ale často i méně, podle toho, jak brzy se udělá určená práce. Pracuje se ve třech směnách v různých lokalitách hlavního města. Brigádníci si zpravidla mohou vybrat, kde chtějí pracovat, a v které směně. Zájem je velký jak o brigádu, tak o brigádníky. Metropole je velká a Pražané vyprodukují tolik odpadu, že mají před uklízecími četami vždy malý náskok. Já svoji “kariéru” zahajuji v o půl šesté ráno na ponurém parkovišti pod magistrálou v centru Prahy, které slouží zároveň jako sklad nářadí a metařských vozíků i jako parkoviště pro auta na svoz odpadu. Nedaleko je kancelář firmy zajišťující komunální úklid. Té mezi metaři nikdo neřekne jinak než “podnik”. Z domnění, že jsem se dal k metařům, mě vyvádí vedoucí, který čte z papírku čtyři jména, mezi nimi i moje. Ti, které přečetl, nepůjdou zametat, ale pojedou autem někam na okraj Prahy, kde budou škrábat trávu z chodníků. Jdeme si tedy sednout na obrubník a čekáme na příjezd oranžového vozu s korbou na odpadky. Dávám se do řeči s asi padesátiletým brigádníkem v montérkách. Jmenuje se Jiří Dvořák a je původně zemědělec z Vysočiny. Teď pracuje jako strážný u bezpečnostní agentury a “metařinou” si přivydělává. Na ranní směně je taky poprvé. Zatím dělal pouze noční a má na ně jen špatné vzpomínky. Vždycky se dostal do dvojice s někým, kdo nebyl schopen zůstat ani hodinu střízlivý. Noční směna v takové dvojici vypadala asi tak, že Jirka zametal svěřený rajón a jeho kolega se opíjel u každého stánku, který míjeli. “Jeden mě dokonce napadl. V noci bylo ticho, a tak jsem slyšel, jak na mě zezadu běží. Otočil jsem se, ale nestačil jsem uhnout a on mě kousnul,” říká Jirka a ukazuje pořádnou ránu na ukazováčku. Od půl šesté tedy sedíme na chodníku před kanceláří firmy a čekáme až přijede náš “taxík”. Objevuje se až za hodinu a odváží nás do Modřan, okrajové části Prahy. Mačkáme se vzadu všichni čtyři brigádníci a posloucháme ranní rozhovor romského řidiče, jeho závozníka taktéž romského původu a paní mistrové, která také jede s námi. Svoje jadrné dialogy přeruší jen na chvíli, aby nám oznámili, že sebou dnes musíme hodit: “Musíte makat, abychom mohli jít v deset domů”. Svérázný přístup našeho romského vedoucího k práci budeme moci ještě později důkladněji poznat. Po příjezdu na místo je jasné, že v deset rozhodně hotovi nebudeme. Já s Jirkou máme vyčistit asi stometrový úsek širokého chodníku, který je po stranách celkem silně zarostlý trávou. Dostáváme škrabky, lopaty, košťata a nezbytnou popelnici na seškrabanou trávu. Auto odjíždí a nechává nás napospas chodníku, trávě a autům, která po stovkách projíždějí kolem nás po přilehlé čtyřproudové silnici. Jirka je poctivec a čistí chodník opravdu důkladně. Proto nám to trvá celkem dlouho. V deset hodin, kdy jsme měli podle řidiče končit, jsme asi v polovině. “To jste toho moc neudělali,” rozhlíží se kolem paní mistrová, která se na nás přišla podívat. Na její výzvu k většímu tempu reagujeme půlhodinovou přestávkou, na kterou máme ostatně nárok ze zákona. Jirka vede úvahy o tom, že kdyby se chodník teď postříkal prostředkem na hubení plevele, už by tam nikdy nic nevyrostlo. Takhle to po nás bude za pár měsíců muset zase někdo předělat. Takové přípravky jsou ale drahé. Jirka ví o čem mluví, sám je nakupuje pro svůj statek na Vysočině. Ještě si krátce posteskne, že se tam letos neurodily brambory a že jde celé zemědělství na Vysočině takříkajíc do háje. Je vyučený opravářem zemědělských strojů, ale po pádu komunismu zanikla řada JZD a o jeho profesi není na českomoravském pomezí zájem: “Soukromí farmáři si stroje opravují sami a nejbližší JZD je od nás asi třicet kilometrů daleko,” říká, zatímco svačí kus točeňáku a rohlíky. Točený salám a rohlíky tady ostatně z brašny vytahuje během svačinové přestávky kdekdo, je to levné a výživné. Končíme ve 13:00, hodinu před oficiálním koncem šichty. Právě hodina po poledni je většinou horní hranicí pracovní doby. Déle se nepracuje, naopak panuje všeobecná snaha skončit co nejdříve. Zkušení pracovníci už znají různé finty a obezličky, jak si práci co možná ulehčit a především zkrátit. Výsledek? Rozhodně se nepředřou. Zametání ulic, profese, kterou mnozí považují za veřejně prospěšnou práci určenou výhradně delikventům, kteří si tak odpykají svůj trest. Tuto pověru sám během svého krátkého působení u metařů několikrát vyvracím svým známým, které na ulicích potkám. Mezi metaři najdete různé typy lidí, od zkrachovalců, kteří se klátí od láhve k láhvi (hlavně na nočních směnách), přes příslušníky nižších sociálních vrstev, kteří nepropadli závislosti na alkoholu, ale kteří jsou díky svému ošuntělému oblečení a nezbytné igelitce v ruce kolemjdoucími stejně nazíráni skrz prsty, přes dělníky, kteří si tímto způsobem chtějí přivydělat při svém hlavním zaměstnání, až po studenty, jež k výkonu tohoto povolání vede kromě možnosti rychlého výdělku také zájem vyzkoušet si něco nového, netradičního. A v tomto posledním ohledu brigáda v komunálním úklidu splňuje jejich tužby vpravdě dokonale. Člověk nezažije každý den, aby s metařským vozíčkem drkotal za ranního kuropění přes Staroměstské náměstí a u Vltavy zhlédl východ slunce. K tomu připočítejte komunikaci se zahraničními turisty, kteří vás bůhvíproč považují za informační kancelář, malý průvodcovský kurz v podobě seznamu ulic, které musíte zamést, a máte brigádu vpravdě nevšední. Kromě toho jste jaksi “lidu blíž”, máte možnost sledovat každodenní život ve městě a všimnete si lidí i věcí, které vám doteď zůstávaly skryté. Jeden z mých spolupracovníků s koštětem je osmapadesátiletý Honza Běhounek. Na sraz přišel s potrhanou igelitkou, v nikoli zánovním, ale čistém oblečení. Ptám se, jak se k zametání dostal. Jako mnoho jiných, i on bere tuto práci jako dočasné řešení problémů plynoucích z toho, že je nezaměstnaný. I on pracoval v bezpečnostní agentuře, ale před nedávnem dostal výpověď. “Jednou večer jsem všechno pozavíral, tak jako obvykle, a šel jsem si sednout do kanceláře. Dostal jsem ten den zrovna lahev slivovice, tak jsem si trochu nalil. Bohužel zrovna ten večer přišla kontrola. Dali mi dýchnout a už jsem letěl,” vypráví, jak přišel o práci. “Navíc jsem dostal třiapadesátku, takže budu mít problémy se někde chytit,” popisuje Honza. Paragraf 53 se připisuje k výpovědi těm, kdo se hrubě provinili proti pracovnímu řádu. Takoví lidé pak mají problémy sehnat novou práci. Ať už se Honza takovým způsobem provinil jen jednou, či se jeho setkání s alkoholem v práci opakovalo, faktem je, že není klasickým alkoholikem, který se o sebe nedokáže postarat. Platí si ubytovnu za 1400 měsíčně, hodně peněz spolknou také cigarety, které si často dopřává. Žije sám, rozvedl se po pětadvaceti letech manželství. Při naší směně si sedáme na lavičku, abychom si odpočinuli. Přichází k nám servírka z nedaleké restaurace. Nabízí nám každému dvěstě korun, když ji zameteme náměstíčko před restaurací. Rádi přijímáme, i když každý z trochu jiné pozice. Já jsem rád, že budu mít prostě dvě stovky navíc, Honza je rád, že má na dva dny z čeho žít. Velké rozdíly mezi metaři panují také v otázce přístupu k vlastnímu zametání. Někteří se pídí doslova po každém “vajglu”, jiní zametají jen tak povrchně, a nejzkušenější sbírají pouze velké papíry a lesknoucí se předměty, které by mohly upoutat pozornost mistra, který při kontrole celou trasu projíždí autem. Metaři si většinou mohou být jisti, že jejich nadřízený neopustí útulnou kabinu služebního vozu, a tak jim skutečně stačí likvidovat jen ten do očí bijící nepořádek. Drobnější smetí zanechávají svému osudu nebo ho metou do kanálu. Rajón je většinou zametený už v poledne, tedy hodinu předtím, než se u “podniku” začnou srocovat metařské výsadky vracející se ze své dopolední mise. Kdyby někdo přišel náhodou na sraz dřív, byť by už měl rajón perfektně zametený, měl by průšvih. Sraz je zkrátka až v jednu, a basta. Všichni, metaři i šéfové, vědí, že práce bývá hotová zbytečně brzo, ale všichni dělají “mrtvé brouky”. Zkrátka se o tom nemluví a metařský svět se točí dál. Během této volné hodiny zpravidla splachují metaři prach pražských ulic mohutnými doušky dobře vychlazené plzně v některé z mnoha staroměstských pivnic. Pak se, obdařeni nezaměnitelným pivním odérem, odebírají na oficiální sraz. Jako se potůčky mění v potok a konečně v řeku, tak se i jednotlivé skupiny metařů vynořují z vedlejších uliček, aby se na hlavní připojili k sílícímu proudu s vozíčky drkotajících spolupracovníků. Jako jeden muž pak stanou u brány “podniku”. Je krátce po třinácté hodině, časový limit byl dodržen a všichni jsou spokojeni. Směna skončila. Další den mám brigádu sjednanou na jiném pracovišti - sídliště Ďáblice na severním okraji Prahy. Cesta z centra sem trvá hodinu, a tak se všichni, kdo dorazili na sraz brigádníků v 5:30, ještě jaksi probouzejí. Pomáhá jim k tomu i cigareta, která je ostatně dalším nezbytným doplňkem většiny lidí z “branže”. Kouří se hojně a důkladně - kuřácké pauzy jsou tolerovány i vedením. Nekuřákům vzniká během těchto přestávek problém, jak využít volný čas. Vhodným způsobem se ukázalo být například důkladné studium obou dílů Osudů dobrého vojáka Švejka, které během doby, kdy ostatní kouří, přečte za týden i sváteční čtenář. V Ďáblicích se nefasují vozíčky ani košťata, většina brigádníků dostane škrabky a jde čistit chodníky, jak už o tom bylo výše pojednáno. Každé ráno si ale mistr vybere čtyři brigádníky - muže, kteří pojedou “na popel”. Neboli, budou dělat popeláře. Popelář, až mystická postava mnoha dětských snů. Říká se, že tohle povolání si v dětství chtěl vyzkoušet snad každý kluk. Mě tahle touha minula, ale teď se přece jen těším, že si ono opěvované popelaření vyzkouším. Můj spolupracovník je flegmatický muž středního věku v umolousaném tričku a stejně špinavých kalhotách. Při pohledu na svoje čisté oblečení se ptám sám sebe, jestli jsem neměl dát přednost účelnosti před dobrým vzhledem. Ale už je pozdě. Můj kolega popelář mi vypráví, že už na tomhle místě pracuje rok a je spokojený. Když se, poučen o různé délce pracovní doby z minulých pracovišť, ptám, v kolik bychom asi tak mohli končit, dostává se mi skeptické odpovědi. Musíme čekat na popelářský vůz, který je v opravě a přijede až za hodinu. Tím se zdržíme, takže budeme končit později. O hodinu později stále sedíme v šatně “podniku” a docházejí nám konverzační témata. Náš kuka vůz stále ještě nepřijel, zatímco ostatní popelářské týmy už dávno odjely a dvůr firmy osiřel. Za další půlhodinu se konečně ozývá řev motoru našeho auta. Z kabiny vyskakuje postarší řidič, jde natankovat a já si zatím nedůvěřivě prohlížím pokřivená stupátka na konci auta, na kterých se budeme příštích pár hodin vozit. Nicméně teď nás čeká ještě cesta na místo určení, a tak lezeme do kabiny. Kabina je pro dva, ale jsme tam tři a s námi ještě mnoho dalších drobností. Například plechovka staropramenu (prázdná či plná?), která zde slouží jako dekorace. Dále nezbytná vysílačka, která ale, jak řidič bryskně vysvětluje, nefunguje, a tak jsme odkázáni jen sami na sebe. Máme na starost tři vesnice za Prahou, sbíráme směsný odpad a obyvateli vísek jsme již netrpělivě očekáváni. Někteří piknikují na zahrádce a jen co zahlédnou popelářské auto, zdraví nás a pouští se s námi do řeči. Tedy nikoli se mnou, protože já jsem, jak jsem již pochopil, vzduch. Jsem tady první den a tak jsem nýmand. Mám nejhorší místo v autě, řidič snad ani neví, že jedu s sebou. A o tom, že nedostanu ani korunu z toho, co si posádka popelářského auta vydělá načerno, ani nemluvě. Jeden příklad za všechny: zastavujeme u vesnického domu, kde stojí muž, který popeláře evidentně toužebně očekává. Vedle něj stojí předem připravená hromada různých molitanů, plastových autodílů a sedadel. Lis uvnitř kuka vozu dokáže za slabou čtvrthodinku celou hromadu zlikvidovat,a to včetně nesklopeného autosedadla. Dovnitř zkrátka hodíte cokoli a pak už jen čekáte a posloucháte, jak onen předmět drtí lis neuvěřitelnou silou. Zatímco jsem tedy fascinován lisem, inkasuje můj kolega z pravého stupátka od majitele bývalé hromady několik bankovek, které si později rozdělí s řidičem. Já z této sumy neuvidím ani haléř. Makali jsme přitom oba stejně, i když můj kolega navíc obsluhoval páčku hydrauliky pohyby ruky nahoru a dolů. K páčce mě ale nechtěl pustit, protože to prý neumím. No, zkrátka stát se popelářem není tak úplně snadné a vyžaduje to čas. Po několika hodinách začíná naše auto nesnesitelně páchnout, s tím, jak do něj postupně sypeme další a další popelnice. Zásobník vozu se zdá takřka bezedný, odhadem jsme do něj ten den nasypali tak sto popelnic (Jak později zjišťuji na internetových stránkách společnosti Pražské služby, do jednoho vozu se vejde mezi 300 a 500 popelnicemi (!). Vzhledem k tomu, že můj zkušený kolega, který má navíc postavu zápasníka, nasadil kvůli k našemu zpoždění hned na začátku směny smrtící tempo, jsme hotovi opět načas, tedy ve 13:00, i za cenu mého totálního vyčerpání. Opět tedy sedíme v kabině kuka vozu a já poslouchám jadrné monology řidiče, který glosuje všemožná témata od prohry našich hokejistů s Finy až po aktuální politickou situaci. Moje dráha popeláře končí na nejbližší tramvajové zastávce, kde mě popeláři blahosklonně vysazují. Je ještě čeká cesta do spalovny, kde vůz vysypou. Po týdnu práce v komunálních službách jsem tedy obohacen o mnoho nových poznatků. Měla-li na mě tato zkušenost nějaký vliv, pak ten, že se na metaře už nikdy nebudu dívat jako na póvl, a než odhodím na ulici papírek, tak si to aspoň pořádně rozmyslím. Nezbývá než doporučit tuto brigádu všem kuřákům, toužícím poznat zajímavé lidi, kterým nevadí práce na ulici. Neváhejte, odpadu je dost pro všechny! /Vojtěch Berger/ Služby pro Prahu Pražské služby, firma, u které jsme si “odkroutili” svých pár směn v komunálních službách, vykonává pro Pražany bez nadsázky životně důležitou práci - odváží a likviduje odpad, který 1,2 miliónu obyvatel metropole vyprodukuje. Pražské služby se ale nezabývají jen svozem odpadu a úklidem ulic. Do jejich kompetence spadá též údržba pozemního dopravního značení na silnicích, sekání trávy či dlaždičské práce. V jednom ze závodů firmy vám například provedou generální opravu vašeho auta, od polského Fiatu až po nákladní Tatru, změří vám emise či doplní pohonné hmoty. Jinde si zase můžete nechat vozidlo zvážit. Těžiště činnosti firmy však i přes tuto širokou škálu aktivit spočívá v likvidaci komunálního odpadu. K tomuto účelu vlastní firma velké množství vozidel - kromě kuka vozů na vyprazdňování popelnic a kontejnerů také sací vozy pro úklid chodníků a okrajů vozovek, kropicí vozy, menší auta na odvoz odpadků z veřejných odpadkových košů a samozřejmě “civilní” auta (celá armáda vozů Škoda Felicia) pro vedoucí pracovníky, kteří v nich objíždějí jednotlivé rajony a kontrolují například nás, brigádníky. Kuriozitou jsou speciální vozy na vymývání popelnic a kontejnerů, které vnitřek sběrných nádob vystříkají kromě vody také dezinfekcí. Výsledek takového množství vozidel uvidíte na každé pražské rušnější ulici. Stačí se na chvíli zastavit a můžete si být téměř jisti, že během pár minut uvidíte projíždět některé z aut Pražských služeb. Odpad končí z části na skládce a z části ve spalovně v pražských Malešicích. Zajímavé je, že se ve spalovně nejen likviduje odpad, ale využívá se i energie vzniklá jeho spalováním. Teplo (pára), které hořením odpadu vzniká, se využívá například pro ohřev vody nebo pro vytápění domácností. Zvláštní místo zaujímá svoz tříděného odpadu, který se provádí speciálními vozy. Obyvatelé hlavního města mají k třídění odpadu velmi dobré podmínky. Jedno sběrné “hnízdo”, tedy tři kontejnery na plasty, papír a sklo, vychází ve městě asi na 500 lidí, na vesnici potom asi na 200 obyvatel. I přes masivní reklamní kampaně na podporu tříděného sběru si ale třídění odpadu své místo v myšlení české společnosti stále ještě namáhavě hledá. -vob-

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]