10/2004

Švédský EXIT z bludného kruhu násilí

Vydáno dne 02. 11. 2004 (2554 přečtení)
«Ahoj chlape, co to máš za triko?» Tak v srpnu 2003 během Y Eventu na Letné zareagoval na logo Slavia Praha na mém oděvu obrovitý chlap. V první moment jsem se popravdě bál, co se bude dít. Nebylo ale čeho. Se Švédem Goranem jsme se dali do řeči, o Slavii, o Spartě, o jeho lásce pro AIK Stockholm, jehož jediný domácí zápas nevynechá. A o hooligans.

Z toho vyplynulo, proč postával u stánku stockholmského sdružení YMCA Fryshuset. Přijel s několika kolegy do Prahy představit projekt EXIT. EXIT jako cestu ven. Cestu ven z neonacistických skupin, která bývá těžší, než se může na první pohled zdát. Švédsko je země světově proslulá sociálním smírem, klidným a kvalitním životem. Je to ale také země, která se aktivně rozhodla pro rozšíření etnické rozmanitosti své populace a tak dnes se kolem 10% švédských občanů narodilo mimo severské království. Projekt integrace cizinců je víceméně úspěšný a pěkný, ale u určité části populace sytí rasistické vášně. Na konci osmdesátých let začala růst aktivita neonacistických skupin a zároveň i počet násilných útoků. Policie i úřady se jen těžko vyrovnávaly s novým druhem kriminality. Málokdo si uvědomoval, jak obtížné je pro členy neonacistických skupin opustit tento život a začít znovu. V roce 1998 založil Kent Lindahl sdružení EXIT. Jako bývalému neonacistovi se mu podařilo se vymanit z područí své skupiny. Chtěl pomoci mladíkům, kteří se nacházejí v podobné situaci jako on. K dnešnímu dni pomohl EXIT přes 200 lidem. Pro sdružení pracuje pět bývalých neonacistů. Jedním z nich je Goran, s nímž jsem se v Praze setkal. Pracují s mládeží v terénu i v poradnách, organizují semináře pro státní správu, policii, školy. Pomáhají bojovat proti zlu, které zažili na vlastní kůži. Nejlepší ale bude, když nechám mluvit Gorana. Původní rozhovor ze srpna 2003 je místy velmi tvrdý, ale v tom je právě jeho síla. Nezavírejme oči před realitou, ale obraťme se k těm, kdo nás potřebují. DZ: Jakým zpsobem pracujete? Když přednáším, tak neříkám lidem, nikdy nemůžu říct: proto jsem se stal nacistou, protože mě bil tatínek a protože si ze mě dělali legraci ve škole. To nemůžu, to je úplně stupidní. Ale můžu říct, že když mi dali možnost, tak jsem si vybral být nacistou, ale dospělí a věci v mém životě mi pomohly vybrat špatně. A chci, aby ty děti vědely: je to vaše volba, co uděláte se svým životem. A když se setkáváme s aktivními nacistickými dětmi, tak jim říkáme: nám je jedno, co si myslíte, jenom chceme, abyste ze svého života udělali něco lepšího. Myšlení je vaše věc. Pracujeme speciálním způsobem, všichni ostatní říkají: “jsi nácek, tak jdi do prdele.” My říkáme: “OK, ale snažím se Tě vidět jako člověka, za tvými názory.” Prosim vás, já jsem byl nácek, já byl ve vězení za vraždu chlapa. Byl jsem několikrát ve vězení a byl jsem velmi známý jako nacista. A když já jsem se mohl změnit, tak se kdokoliv může změnit. Já chci být příklad, model a ukázat jim, že pokud se chceš změnit, tak já tam budu a pomůžu ti, aby neudělal ty špatné kroky, co jsem já udělal, když jsem chtěl prchnout. A mohou nás kdykoliv dostihnout, máme telefony stále u sebe. Doteď jsme pomohli přibližně 200 dětem od 11 do 43 let. Jsou to i dospělí, ve Švédsku měli nacistické strany 4 mandáty, teď jich mají 34, hrozně to roste, my chceme lidem říct, my chcem těm dětem ukázat: tohle se stalo s mým životem, ja jsem vyhodil svůj život z okna, několikrát jsem se málem nechal zabít, byl jsem pobodán, byl jsem v base, měl jsem posranej život, nestálo to za to. A já chci, aby mě slyšeli, že to nestálo za to, aby se nad tím zamysleli, aby udělali správná rozhodnutí. Je to velká práce. Občas funguje jako terapeut pro ty děti, protože chtějí mluvit o věcech, které ostatní lidé nevydrží poslouchat. DZ:Můžete mi dát příklad? Dám vám příklad sám sebe. Když jsem byl mladší, bral jsem stereoidy, byl jsem ještě o 25kg těžší než jsem teď, byl jsem opravdu velký a byl jsem úplně maniak, a hodně jse pil. Dostal jsem se do rvačky s jedním z mých kamarádů a oni mě vyhodili z večírku, protože jsem téměř likvidoval ten byt, kde jsme byli. Šel jsem do metra a tam byl černoch, 45 let, díval se na mě. Přímo do očí. A mezi náma se povídalo, že černoch by se někdy neměl podívat bílému do očí. Je to otrok, měl sklopit zrak. Byli jsme tak blbí. A já ho uviděl, podíval jsem se na něj a řekl jsem: “Co se na mě kurva díváš v mé zemi”. A on se stále na mě díval. A tak jsem šel k němu a on se na mě usmíval. A dnes vím, že když se na někoho usmívám, tak to dělám proto, že jsem k nim přátelským. Ale tenkrát, jsem byl tak podivný, moje hlava nefungovala, a já jsem si myslel, proč si na mě, jak se to říká, když se neusmíváš, smát, ne smát se se mě, ale vysmíval se mi, proti mě. A já jsem se úplně zbláznil, on se mi nemá co vysmívat v mé zemi. A tak jsem ho kopnul asi třicetkrát do obličeje ocelovou špičkou. Úplně jsem vypnul. A když jsem znovu dostal vědomí, tak jsem nemohl vidět jeho obličej, protože jsem ho úplně zničil. A utekl jsem odtamtud. Nejsem na to pyšný. Stydím se za to, co jsem udělal a proto to říkám. Je to úplně hloupý, udělat něco takovýho. On nic... Já byl tak plný nenávisti, ale ten, koho jsem nenáviděl nejvíc jsem byl já sám. A jediný způsob, jak dostat tu nenávist pryč bylo zaútočit na někoho. A potřeboval jsem to říct. A když já šel k terapeutovi, mluvit o těch problémech, jemu bylo špatně z toho, co jsem mu říkal, co jsem udělal. A stejně jako většina lidí, když to slyší, a takových příhod je víc, tak je mi zle z mého vlastního příběhu. Ale já je můžu poslouchat, já jim můžu říct: “já jsem také dělal tyhle věci. Já nemůžu nic oddělat, ale můžu se změnit”. Jak říkají tady v ymce vždycky, v Bibli, můžete se změnit. A když tě někdo uvidí a řekne : buď vítán, tak se můžeš ještě víc změnit, je to jednodušší. Takže tohle je základ naší práce. Jsme ve Švédsku dost známí. Je nás jen 5, co pracujeme, není to moc, ale pracujeme v celém Švédsku, většina lidí nás zná. A policie nás zná a dělám přednášky policii a ve škoách, učitelům, opravdu se snažíme, aby lidi přestali nenávidět neonacisty. Protože když je nenávidíte, tak nejste o nic lepší než oni. Snažit se je vidět jako lidské bytosti, dělá zlo, ale není zlý. Jsou to jeho činy, co jsou špatné. Já se můžu změnit, mí přátelé se mohou změnit, a někteří z nich jsou vedoucí, dělají ozbrojená přepadení,.. my jsme se mohli změnit, tak jsem si řekl, že se kdokoliv může změnit. DZ: Co vás změnilo ? Pro mě to byl ten destruktivní život. Mluvili jsme o tom, že jsme elita. A pak je to jako když dojdete spasení, je to ta samá věc. Začal jsem přemýšlet : ja nejsem žádná elita, nemám žádné vzdělání, seděl jsem v base, žil jsem zbytečný život, bylo mi 25 a já jsem chtěl jiný život. Všichny děti mýho věku, všichni kamarádi ze školy měli auta, děti. Já neměl nic. Jenom metro s dalším násilím. A pak jsem potkal jednoho policistu, který mě přijal a řekl mi : jsi v pohodě, ja Ti můžu pomoci, jestli chceš pomoct. A on mi pomohl dostat se do AA (Anonymní alkoholici, pozn red.) programu.A tam jsem spadnul na dno, bylo mi zle, bylo mi psychicky špatně, chtěl jsem se zabít. A pak když jsem přežil, tak jsem si uvědomil, že Bůh pro mě má ještě důvod, abych žil dál. Pokud dokážu odvrátit jednu lidskou bytost od toho, co jsem dělal já, tak jsem zachránil životy, mnoha lidem zranění, fyzické i duševní. A zachránil jsem je, ty aktivní neonacisty, jejich rodiny, jejich oběti, je to jako kruhy na vodě. Je to skvělá práce. Každý den něco uděláš, umožníš lidem se změnit, trošku povyrosteš. DZ: A kdyby tenhle projekt byl už v době, když jsi byl malý, myslíš, že by Ti to bývalo mohlo pomoct? Nebo si myslíš, že sis tím musel projít, aby sis uvědomil, že to je špatné? Myslím, že kdybych měl lepší vzory, tak bych dělal jiné věci. Neměl jsem žádné kamarády, vůbec. Nejdřív jsem byl skinhead, pak ten gang, který nebyl zpočátku rasistický se stal rasistický. Ale to byli moji jediní kamarádi. Kdybych měl nějakého kluka, který by byl pět, šest, deset let starší než já, který by mě chytnul a řekl : pojď za mnou, pojď do kina, pojď si popovídat, jak se cítíš ? To je ta první věc, co se ptáme našich klientů, jak jim říkáme : Jak se cítíš ? Ne, cos udělal, nebo proč tohle děláš. Ale : jak se cítíš ? Je to lidská bytost. DZ: Řekl bys, že je ve Švédsku hodně problémů s rasismem? Ano. Roste to, stále. A změnilo to tvář. Před pár lety byl rasistický problém gangy skinheadů, dnes si politici myslí, že problémy s rasismem jsou pryč, ale tak to není. Máme nová hnutí, která se nazývají Švédský odboj. A oni říkají své mládeži, svým dětem, že nesmí být skinheady, nesmí mít tetování, atd. Protože policie by vás poznala, musíte být obyčejní, a používají internet. Švédsko je jedna z největších v « white power » hudbě. Jedna věc o Česku je, že tady prodávají hodně švédských nahrávek, protože jsou ze Švédska, ale většina z nich je lisována a tisknuta v Česku. Je to velký problém, roste to všude. Tyhle generace, ty děti, co dnes vyrůstají, jsou ty, které vědějí, že to nebudou mít lepší, než jejich rodiče. Moji prarodiče byli chudí, moji rodiče na tom byli trochu lépe. Lidé jsou sobečtí, to roste všude, když se nestaráš o ty kolem, o ty, co jsou necháni pozadu, tak skončí v různých negativních ganzích. Je vidět, že Ymka působí opravdu na všech polích, i těch nejožehavějších a nejbolestivějších. Sociální programy jsou běžnou součástí nabídky Ymek jak na východě, tak na západě Evropy. Proč se neangažovat v tomto směru i u nás? /Dominik Zunt/

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]