05/2006

Stopy Černého vlka

Vydáno dne 06. 06. 2006 (2258 přečtení)
Sen vyznavačů myšlenek a výchovných metod E. T. Setona, dávné přání československých woodcrafterů, se vyplnil – Černý vlk zavítal do Prahy. Stalo se to 20.–26. prosince 1936. Podrobně a obdivuhodně popsal Setonovu návštěvu u nás František Kožíšek, člen bratrské redakce časopisu Wampum, jehož články s touto tematikou čtenářům vřele doporučuji.

Chci, v souvislosti se zmíněnou událostí, vzpomenout otisků stop Černého vlka, které zde zanechal a které se přímo dotkly i naší generace, i když v čase jeho cest po Praze nebylo zrovna jasné, zda někdy někdo z nás vyhlédne na svět. E. T. Setona pozval k návštěvě Československa tehdejší ředitel YMCA Joe First. V závěru dvacátých let poznal Setona osobně při svém studijním pobytu v USA. Jejich intenzivní písemný styk byl završen právě onou historickou událostí – Setonovu návštěvou. Podíl Joe Firsta a vedení YMCA na zorganizování a uskutečnění návštěvy je zřejmý a významný. Začátkem šedesátých let, snad už v roce 1961 (bylo to krátce po první velké amnestii, Owigo – a mnoho dalších politických vězňů – se vracelo z komunistických kriminálů) jsme jeli s oddílem na velkou výpravu na horní Sázavu. Byl podzim. Spát jsme měli ve srubovém táboře nad Kácovem. Borotín se to místo jmenovalo. Tábor patřil za „svobodna“ (jak říkával tatínek Daniela Kumermanna) Ymce. V době našeho nocování byl rekreačním střediskem Čs. akademie věd. Správcem tábora nebyl nikdo jiný než Joe First. Okamžitě jsme si rozuměli. Nebylo třeba nic vysvětlovat, nic skrývat. Věděl, koho má před sebou. Pan Joe First žil ve srubovém táboře celoročně. Když skončila letní sezóna a okolní lesy i břehy Sázavy opustili rekreanti a lufťáci, nastal pro něho pravý „setonovský“ čas. Těšil se na něj celý rok, i když mu přinášel, povrchně nahlíženo, samotu a dlouhou chvíli. Přesto, jak nám tehdy říkal, nevyměnil by jej za život ve městě. Náš příjezd jej vytrhl z obvyklých příprav na zimu – řezání dřeva, sušení hub, šípků, trnek, spravování sroubků i uklízení nářadí. Tábor, který ve třicátých letech vlastnoručně stavěl, mu byl o dalších třicet roků později chatou u Waldenského jezera. Joe First zde žil prostým, ale pro něho bohatým životem. Nemusím zdůrazňovat, jak jsme všichni byli jeho životním stylem okouzleni. Ten dlouhý víkend mně tenkrát přišel jako setkání s živým hrdinou klukovských románů. Stejně jako oni, pan First mnoho nemluvil, jednal a konal. Hned první večer přišel za námi k břehu řeky, kde jsme na malém travnatém hřišti hráli nějakou hru. Podíval se na hodinky a potom šel za Owigem. Něco mu řekl. Pamatuji si, že jsme po tomhle vstupu měli ztichnout. Pan First nám naznačil, abychom si sedli na zem, mlčeli a pozorovali řeku. Po chvíli nám ukázal k protějšímu břehu. Tam jsme uviděli rodinu ondater usilovně plujících proti proudu. Bylo jich dobře pět. Vzpomínám na jejich dlouhé ocasy položené na hladině řeky. Vím, že mě napadlo, že jsou to jejich kormidla. Ondatry zmizely v zatáčce řeky. Pan First se beze slova zvedl a šel uklidit plata s nakrájenými houbami před večerní rosou. Bylo po setonovské kapitole ze života divokých zvířat. Nevím, jestli to vystoupení, o kterém vám chci v závěru povědět, měl pan First s Owigem domluvené, myslím spíše že ne, každopádně nikdy na něj nezapomenu. Stáli jsme tiše v lese nad táborem kolem hranice dřeva, které se každou chvíli mělo rozhořet. Pochodně na zapálení byly připraveny. Ze tmy vystoupil Joe First. Přiklekl k černé pagodě a sáhl do kapsy. Vytáhl dva pilníky. Viděli jsme, jak jimi drhne o sebe. Do tmy se od nich rozbíhaly jiskry. Za chvíli z nich byly plamínky. Teprve od nich pan First zapálil naše pochodně. Tenkrát, v té době našeho zeleného mládí, to nikdo z nás nedokázal správně pojmenovat, ale dnes víme, že přes pana Firsta jsme se setkali se stopou Černého vlka a mnozí z nás ji od té doby sledují podnes. Ivo (Text převzat ze skautského časopisu Čin, 6, 1996, s. 18, kresba z TZ 4, 1928, 5, s. 1 časopisu Náš úkol, 2, 1928, 5.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]