05/2006

Vzpomínám na doby zašlé…

Vydáno dne 06. 06. 2006 (2966 přečtení)
Kdysi, dívaje se na vlajku Sázavy visící nad mým stolem, přišla mně na mysl tahle věta z Jiráskových „Starých pověstí českých“, které jsem rád čítával, bloudě při tom v mysli po nivách naší vlasti, zamilován do Libuše, Horymíra, Bivoje a všech hrdinů zašlých časů. A jako při čtení Jiráskových „Pověstí“, tak i při pohledu na odznak tábora přišly mně na mysl doby a události prožité při založení tábora v r. 1921.


Nevím, jak se zavděčím všem našim táborníkům, pokusím-li se psáti i historii – ale „s jídlem roste chuť“ a cosi mi říká, že snesli-li jste mé předešlé články, snesete i tento.

Jak a kým bylo vyhlédnuto místo pro tábor – dodnes nevím. Potkal jsem se v životě nejméně s devíti občany, kteří mě ujišťovali, že je to jenom jejich zásluhou, že ono rozkošné místo u Soběšína bylo objeveno; že oni zavedli „národ“ Sázavanů do země „zaslíbené“, jako kdysi podobně učinil praotec Čech. A tak jako počátky a objevení naší vlasti jsou více méně záhadou, tak i objevení „Sázavy“ má v sobě mnoho dohadů a pověstí. Převedeno na moderní dobu, je to jako s tím severním pólem, který byl objeven Pearym, Byrdem, Amundsenem a j. cestovateli, z nichž každý si přičítá hlavní zásluhu.

Jelikož je vidno, že objevení „Sázavy“ jako tábořiště je zahaleno v neurčitost, přistoupím k popisu pestrého života na táboře.

Staří historikové popisovali vždy panovníky a pak teprve přišel lid – ani já nemohu učinit výminku a musím popisovat Sázavu, počna s řediteli. Podotýkám s řediteli, a ne s ředitelem, jelikož za starých zlatých časů měla Sázava v době svého objevení „tři“ generály; byl to jakýsi „triumvirát“, který téměř každého dne hned po snídani opustil tábor a zmizel v hloubi lesa, aby byl později objeven na „skalce“, zahloubán v problémy tábora. Hloubání toto bylo přerušeno pouze obědem a pak k večeru večeří a šerem; zlí jazykové sice tvrdili, že i za měsíčních nocí stíny se mihaly „skalkou“ – což však byl patrně pouhý přelud, neboť jeden z ředitelů v tu dobu se vždy pokoušel zapalovat táborový oheň bez sirek, druhý ředitel se obyčejně v tu dobu připravoval na novou konferenci a třetí z ředitelů popisoval pomocí psacího stroje „činnost“ triumvirátu. Tím tedy padá podezření, že by ředitelé bývali měli noční sezení.

Nezapomenutelnou osobností všem starým Sázavanům je náš první doktor! Už ta jeho „ordinační síň“ v rohu stanu, (který byl přijímacím salonem, skladištěm, kanceláří, nemocnicí a za deště cedníkem) – mluvila za všechny popisy; doktor sám byl dobrák od kosti a kdosi mu uštědřil jméno „aspirin“; prý v důsledku toho, že vše léčil aspirinem. My jsme zažili spolu s doktorem mnohou příjemnou chvíli; buď při tom, když jsem mu dával hodiny ve vrhání oštěpu, nebo když jsem ho učil na „šňůře“ plovat. Skončilo to jednou přetržením šňůry a lovením doktora, ale přes všechny nehody je z něho dnes výborný plavec. Kam to dotáhl ve vrhání oštěpu nevím, snad moje „hodiny“ v tom směru za mnoho nestály.

Další osobností, přes níž nemohu přejít, byl „vedoucí“ činnosti; nejzajímavějším číslem bylo jeho řečnické umění. Stalo se kdysi, že „táborové mužstvo“ sehrálo zápas v kopané s S. K. Kácov; jak zápas dopadl nepamatuje se patrně ani jeden ze súčastněných, ale myslím, že nikdo z nich nezapomněl na onu slavnostní řeč na hřišti – bylo to jako kouzelnické a baletní představení. Šest stop vysoká postava se nížila a výšila; chvíli byla ruka nad hlavou a dříve než zmizela, objevily se nad řečníkovou hlavou jeho nohy a mezi nimi dvě oči koulící se jako zeměkoule – pak se to vše neustále měnilo v různé posice a směs rukou, nohou a spocené tváře, spadla opona a byl konec řeči. Diváci blíže sedící museli býti odevzdáni do lékařského ošetřování, jelikož se o ně pokoušelo „strnutí šíje“ vzniklé kroucením hlav při sledování pohybů řečníkových. Ti, kteří zůstali na živu, děkovali své šťastné planetě a vnesli zvěst v tiché ulice posázavského městečka o tom zajímavém pánovi, který jim vyprávěl, jak lze z idiotů udělat lidi a to methodou zcela jednoduchou – házením míčků. Škoda, že jsem nebyl přítomen slavnosti, kterou dotyčný jedné neděle v táboře pořádal – soudě dle obrázků, byl bych měl mnoho látky ku psaní, a tak vás ještě blíže seznámil s jeho osobností. Patrně vlivem oné věci byl zavolán v dálné kraje slovenské, aby i tam šířil svoji methodu, a já byl telegraficky povolán na jeho místo, právě když jsem se vrátil z tábora na dovolenou, kde mě moje manželka zaučovala v kolébání mého prvorozeného syna.

A tak jsem se vracel zpět na Sázavu. Cestou ve vlaku jsem se dozvěděl o tom, jak táborníci obětavě pomáhali hasit požár v Otrybech a jak kácovští hasiči několik dní na to přijeli hasit táborový oheň, pokládajíce tento za nový požár.

Šťastně jsem přestál „vítání“ v táboře, které skončilo nedoškrábanými brambory a polámaným gramofonem; nemluvě o mých přetržených šlích. – Můj předchůdce byl právě zaměstnán „lovením masa“, které se potopilo s mezníkem v nejhlubším místě řeky; řezník se objevil opět na povrchu a byl šťastně vytažen – ne tak maso. Všechno potápěčské umění zůstalo bez výsledku – bohové vod nevydali své oběti, přes to, že jim nebylo maso určeno; upravili si patrně chutný oběd a ponechali Sázavanům brambory.

Ten den byl bohatý na topení; mimo řezníka a utopeného masa topil se odpoledne i jeden z našich nadějných pracovníků z dálného východu Podkarpatské Rusi; „náš záchranný sbor měl tenkrát jiné methody a skládal se z jednoho člena; jelikož jsem byl sám tím členem, musil jsem chtě nechtě pro tonoucího. Chvíli jsme se na sebe koukali a snažili se uchopit jeden druhého, (totiž on se chtěl uchopit mě) – pak jsem starodávnou „uspávací“ methodou přiměl tonoucího k nečinnosti a pomocí ostatních ho šťastně vytáhl. Při jeho „vzkříšení“ jsem se octl v nebezpečí života, neboť zachráněný měl v paměti ono „uspání“ ve vodě a chtěl mě obvinit z vraždy. Dalo nám to mnoho práce, než jsme ho upokojili.

Nesmím zapomenout na program – začínal jako ve všech táborech budíčkem. Účastníkům bylo oznámeno, že je 6.30 ráno a „buditel“ s něžností maminky upozorňoval, že je čas spát - pardon, vstávat. Podařilo se mu to vždy za spolupráce ostatních, stažených dek, studené vody a dojemných domluv. Cvičení bylo prováděno pohybováním končetin na všechny strany světové, hlubokými vzdechy a přespolním během kolem stožáru. Snídaně, oběd a večeře se dávala na „lístky“, v řadách jako na vojně. To lze vysvětlit tím, že jsme byli duchem ještě v době válečné. Ten duch se projevoval při rozdávání pošty, udílení rozkazů a nástupu k obědu; obyvatelé Sázavy se při tom dozvěděli o svých hříších, o tom, co se nesmí stát neb co se stalo, a nemělo se stát; pátravý zrak jednoho z ředitelů „objevoval“ při tom „vůdce“ a uděloval vybraným jejich oddíly.

Rok 1921 byl bohatý na revoluce, a tak ani tábor nebyl ušetřen jejími plameny. Jednou se vzbouřili osadníci velkostanu číslo 5 a uspořádali demonstraci, v jejímž čele byla nesena na tyči červená deka – důvod demonstrace byl protest proti maštění margarinem a příliš teplé vodě v Sázavě. Druhá revoluce byla provedena několika jinochy proti odpolednímu zpěvu, na jehož místo chtěli zavést hry a koupání.

Obě revoluce skončily částečným úspěchem; jak to dopadlo s tím margarinem nevím – ale voda v řece byla pak studenější, hlavně po skončení tábora. Zpěv byl zaveden večer a odpoledne hry a koupání, což se potkalo s všeobecným uspokojením.

Válečné loďstvo z r. 1921 se skládalo pouze ze dvou starých „křižníků–šináglů“, z nichž jeden se silně podobal onomu člunu, v němž byl zachráněn král Václav IV., slavné paměti, ze zajetí ve vězení malostranském; hodil se však velmi dobře do doby moderní, neboť po kratší projížďce se naplnil vodou a představoval podmořský člun.

Příhoda s masem, snaha spolupracovati s vesničany o oné „slavné“ slavnosti a patrně touha improvisovat Žižkův, vlastně Pelíškův most, jehož zříceniny ční nedaleko tábora, vedla k tomu, že byl proti kuchyni postaven most přes Sázavu; nedožil se však ani konce tábora, anžto stál v cestě vorařům a byl používán táborovými „občany“ při výpravách na lusky, makovice, lívance a jiné poživatiny protější farmy. Skončil mnohem neslavněji než onen Pelíškův, neboť nelze dnes poutníku viděti ani jeho zříceniny.

Protože všechno má svůj začátek a hlavně konec, stalo se to i s táborem. Když jsme tam byli poslední týden, nebylo nás mnoho, ale za to jsme něco znamenali a poznamenali. O tom „poznamenání“ by mohl vyprávět jistý občan z jednoho městana českém východě, nyní sloužící jako sloup armády. Stál zabrán v rozhovor s jiným občanem úctyhodných rozměrů, jehož domovem je největší město našeho severu; západ se rděl krvavě a kdosi poznamenal, že nastane změna. Nedala na sebe dlouho čekat! Jeden z občanů Sázavy (bohužel byl jsem to já) cvičil se na příští „Olympijské hry“ ve vrhání oštěpem. Snad vítr, snad ruka vrhačova, snad obojí dopravilo oštěp tam, kde stála výše popsaná dvojice zabrána v rozhovor. Pronikavý výkřik ozval se ozvěnou údolím a utichl v lesích; oštěp skončil svou pouť ve svalech sedací části syna českého východu. Čemu se celou válku vyhýbal, to ho postihlo na Sázavě! Dopadlo to ale šťastně, rána se brzy zahojila, díky obvazům, silnější dávce „aspirinu“ a statečnosti raněného.

To byla také poslední událost roku 1921. „Babí léto“ rozneslo nás po vlastech českých a já jsem Sázavu neuviděl až v roku 1924, neboť v roku 1922 jsme měli tábor na Šumavě a v roku l923 jsem byl v tom krásném klíně přírody, kde je Oravský tábor. Proto nemohu popisovat další historii, ponechávaje to oněm, kteří tam od té doby každoročně byli, hlavně jeden synek z Jihlavy a řada synů Velké Prahy.

Až zasednem za letních večerů u táborových ohňů, dopovíme si tam, co jsem zde snad opomněl. Proto na shledanou, Sázavané, tam, kde je ten klín přírody, Bohem stvořený pro věrné přátele a zálesáky...

Joe First
(Převzato z Táborového zpravodaje 4, 1928, 5, s. 1–4 časopisu Náš úkol, 2, 1928, 5.)

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]