08/2006

Barvy v hlavě

Vydáno dne 08. 09. 2006 (2401 přečtení)
Miluju muziku. Různou. A děsně ráda tančím. A tak, když mi kámoška někdy v únoru líčila, jak si loňské léto užívala, ač za deště a bahna, obojího do sytosti, jakou euforii to v ní vyvolalo a hladinu endorfinů zvýšilo a že teda „letos musíme jet do Ostravy na Colours rozhodně spolu“, začala jsem zvažovat, že asi jo. Proč ne. Davy lidí a vedro sice nemusím, ale na velkém letním fesťáku jsem ještě nebyla a jednou za rok to snad přežiju.

Lístky jsme koupily s předstihem v předprodeji, kde je nabízeli se slevou. Tehdy jsme ještě ani pořádně nevěděly, kdo všechno bude hrát. Postupem času se na stránkách „Barev“ objevovaly konkrétnější informace a když jsem četla názvy interpretů, těšila jsem se čím dál víc. Třetí červencový víkend se přiblížil. V ČR tou dobou vládla už několik týdnů více než třicetistupňová vedra a organizátoři festivalu slibovali návštěvníkům rozpálené Ostravy pítka s vodou (bez nich by to bylo opravdu těžké) a postřikovače u scén (ty jsem ale nikde neobjevila). Těšení se se míchalo s obavou ze spousty lidí a horka. Dojela jsem do Ostravy. Na cestu z Prahy jsem využila výhodnou slevu Českých drah, které byly také partnerem festivalu. Známí mi poskytli azyl (méně šťastní jedinci spali ve stanovém městečku, kde ale prostor ke klidnému spánku moc nebyl...) a v pátek večer jsme se v počtu čtyř ocitli, hrdě držíce lístky za 550 Kč zakoupené v březnu, u bran výstaviště Černá louka. Vstupenky nám vyměnili za slušivé oranžové náramky, které zářily ze zápěstí už spoustě lidí, které jsme minuli předtím ve městě. Pak už to vypadalo, že nám ke štěstí neschází nic jiného, než dostat se do areálu. Jaké bylo ale naše překvapení, když nás „dozorčí četa“ ve slušivých modrých tričkách striktně upozornila, že pití a jídlo si dovnitř vzít nesmíme! Buď sníst nebo vyhodit. Každého při vstupu do areálu kontrolovali, zda se tam náhodou nesnaží něco propašovat. Drzost. Zaplatily jsme spoustu peněz za vstupné a pak nás ještě nutili utrácet za předražené občerstvení. No, vlastně nenutili, ale nic jiného nám nezbývalo. Byli jsme dost nepříjemně překvapení a naštvaní. A nebyli jsme rozhodně sami. Udivené výrazy a nadávky ostatních návštěvníků nebyly výjimkou. Nikdo nás dopředu nevaroval a tahle informace se na internetu neobjevila. To, že byla v brožurce, kterou každý dostal u vchodu, už nám moc nepomohlo. Rozhodně se nám naše pečlivě připravené svačinky vyhazovat nechtělo. My, vychovaní stylem – pěkně to sněz, co by za to dal nějaký chudák v Africe, prostě víme, že jídlem se neplýtvá a vyhazovat ho je nesmysl. Organizátory festivalu to asi nikdo nenaučil. Po krátké poradě jsme situaci vyřešili tak, že jsme našli skrýš před bočním vchodem, kam jsme, samozřejmě až poté, co jsme se patřičně posilnili a doplnili tekutiny, ukryli naše zásoby. Kupodivu jsme je tam našli i na zpáteční cestě. První momenty uvnitř areálu byl docela šok. Všemi směry proudily davy lidí a linula se hlučná hudba. Chvíli trvalo, než jsme se klimatizovali. Cestu lemovaly stánky s občerstvením – většinou grilované klobásky, ryby, kotletky... A k tomu pivo tekoucí proudem. Kdo nechtěl zrovna českou klasiku, mohl si dát něco exotičtějšího a hlavně bezmasého u „Kršňáků“. Taky se tam dala najít kavárnička a dokonce i čajovna, kde bylo možné spočinout i v příjemné horizontální poloze. Nevýhoda ovšem byla, že ji umístili do prostor, které jinak sloužily zřejmě jako garáže, takže dle toho byl i cítit vzduch. Uspokojit hlad a žízeň opravdu nebyl problém. A na ty opačné potřeby bylo k dispozici poměrně dostatečné množství mobilních záchodků. Hygienu zajistili organizátoři již zmiňovanými korýtky s tekoucí vodou, občas se tam dalo najít i mýdlo. V tom vedru u nich bylo skoro neustále nacpáno. Nejen ruce, ale i rozpálené tělo a hlava si žádaly svoje. Navíc bylo možné využít místní vodní zdroje k doplnění zde zakoupených plastových lahví od nápojů a tím jaksi zmírnit finanční náročnost akce. Další stánky, které byly v areálu, nabízely velký výběr oblečení (většinou v etno stylu), šperků a jiných doplňků. V sobotu jste si dokonce, ve speciálně k tomu účelu postaveném stanu, mohli dát ostříhat a obarvit vlasy, pokud vám ovšem nevadilo, že vás při tom okukovala spousta zvědavců. Hlavní prostor samozřejmě zaujímala hudba (součástí festivalu byla i divadelní představení a workshopy, ale člověk opravdu nemohl stihnout všechno a já jsem dávala přednost muzice) – dohromady šest scén na Černé louce a v areálu Ostravského hradu, nabídka z obrovského množství stylů, domácí i zahraniční interpreti. Kromě toho se koncerty konaly v klubech na Stodolní ulici a v kostele sv. Jakuba. Já sama jsem první večer měla možnost vyzkoušet britské Delirious? se stylem podobným U2 na Colours Stage, čím dál víc populární kapelu –123 minut, která rozjásala posluchače v Tentu a Support Lesbiens, opět na hlavní scéně Colours Stage. Další den byl opět ve znamení slunce a vysokých teplot, díky čemuž jsme dorazili až později odpoledne. Heslo dne: hlavně ať stihneme Anetu! :) Ač nejsem její fanynka a ani její písně mě moc neoslovují, přesto mě živý koncert majitelky andělských cen zajímal. Měl příjemnou atmosféru a tahle žena se opravdu nechovala jako hvězda, ale jako člověk, který přišel něco předat, navázat s lidmi kontakt a nakonec jim poděkovat. Bylo to příjemné. Dál jsme i přes trvající vedro podlehly rytmům polské skupiny Zakopower, která místní publikum zaujala upravenými lidovkami. Bývá přirovnávána k Čechomoru. A chlapci v krojích to uměli opravdu pěkně rozjet. Na takhle velkém festivalu se buď můžete neustále přemísťovat z místa na místo, abyste stihli od každého něco, anebo setrvat v jedním komíně nom prostoru, kde se usadíte, popř. uložíte a necháte hudbu přicházet k sobě. Po prvotním pokusu zkoušet každou chvíli něco jiného, jsme zvolili variantu číslo dvě. Roztáhli jsme si deku u hlavní scény, relaxovali a poslouchali, co přišlo. Mimo jiné to v sobotu byli Gogol Bordello – gypsy punk z New Yorku. Kapela, kterou dal dohromady ukrajinský Cikán, předvedla neuvěřitelné vystoupení – takový hudební cirkus. Jejich zpěvák působil, jako by ho nabíjelo 220V – měl v sobě neuvěřitelný náboj, hrál na harmoniku, na kytaru, zpíval a u toho všeho neustále poskakoval po jevišti. Tohle vystoupení mělo úžasnou atmosféru, bylo při něm silně cítit vzájemnou výměnu pozitivní energie mezi kapelou a diváky. Docela jsem souhlasila s moderátorem, který po jejich vystoupení prohlásil: Ode dneška má závislost nový název – jmenuje se: GOGOL BORDELLO! Uf! Odpoledne bylo docela vyčerpávající a horko stále úmorné. Neustálý příval hudby zbystřoval smysly a tak jsem se v jednu chvíli řekla dost a vyrazila směrem za bránu areálu, abych si dala alespoň malou pauzu před dalším koncertem, na který jsem byla zvědavá. Cestou jsem byla obdarována vzorky tampónů zn. Kotex a pohledná hosteska mě také upozornila, že stejnojmenně označené záchodky jsou na festivalu nejčistější a nejvoňavější. Žel před nimi byla skoro permanentní fronta, a tak, když jsem si potřebovala odskočit, volila jsem sice ne tak lákavé, ale rychleji dostupné modrobílé TOI-TOI budky. Ani za branami areálu mě neopustily zvuky, které se z něj linuly, ale alespoň jsem na chvíli spočinula ve stínu stromů a užila si relativní samoty. Odvážlivci využívali k osvěžení a odpočinku také místní řeku a přilehlé prostory pod mostem, který spojoval oba areály s jednotlivými scénami a po kterém neustále proudily davy lidí v obou směrech. Své známé jsem poté nalezla u scény zvané Barvy, kde vystupovaly většinou různé world-music kapely. Pomalu se stmívalo a my se přesunuli opět ke Colours Stage, na které se chystal koncert jedné ze zahraničních hvězd této akce – afrického hudebníka z Mali, Salifa Keith. Jeho hlas doplňovali hráči na exotické nástroje a dvě skvělé tanečnice. Den byl úmorný vedrem a únavný zážitky, a tak někteří návštěvníci pomalu usínali už během koncertů na dekách u pódií. Cesta domů známou Stodolní ulicí byla zajímavá sama o sobě, aniž bychom zavítali do některého z tamních klubů. Vstávání v nedělní ráno, nebo spíš brzké odpoledne, bylo provázeno všeobecnou nechutí ještě vůbec někam chodit. Shodli jsme se na tom, že máme hudby už docela dost. Ale překonali jsme se a odměnou nám byl koncert Monkey Business. Všichni nastoupili v oblečcích podobných krojům, zpěvák Matěj Ruppert předvedl i netradiční výkony – výstup na postranní konstrukci scény, stepování. Společně s Tonyou Graves dokonce zatančili polku. Opět skvělá show a výborná muzika k tanci. Unavení jsme už pak jen flegmaticky leželi na travnaté ploše u pódia. Na pozadí vystoupení zpěváka Cheikh Lo ze Senegalu jsme probírali pomalu končící víkend a dopřávali si místní dobroty. A pak už nás čekala jen cesta na nádraží a každý se vydal svým směrem. Colours of Ostrava 2006 byl pro každého z nás každopádně velký zážitek a zkušenost. Jestli si ji příští rok zopakujeme, se ještě uvidí... Hana Šafránková FOTO: WWW.COLOURS.CZ

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]