2/2009

Bonsoir mademoiselle Paris

Vydáno dne 18. 08. 2009 (3667 přečtení)
„Mám v kapse jeden frank, jsem nejbohatší z bank nad Seinou...“ zpíval svého času procítěně „Jeňyk“ Pacák ve slavném hitu skupiny Olympic. My jsme – díky pochopení a štědrosti úředníků Jihočeského krajského úřadu (a šikovnosti programového sekretáře :)) – měli v kapse přece jen o něco více, když jsme první květnový den vystupovali z autobusu společnosti Student Agency před pařížským nádražím Gare de l‘Est.

Byl Svátek práce a naše jednadvacetičlenná výprava vstoupila na půdu jednoho z nejkrásnějších a nejzajímavějších měst světa. Již přesun do hotelu na předměstí Torcy Marne – la Vallée metrem pohybujícím se na pneumatikách Michelin byl pro mnohé z nás zážitkem.

První celý den jsme strávili na kousku (2 000 hektarů) Ameriky v Evropě – Disneylandu. Toto místo nenechá patrně nikoho chladným. Buď se zalíbí, nebo vzbuzuje averzi. Pro někoho velký kýč, pro jiného okouzlující místo, kde se i dospělý může, alespoň na chvíli, vrátit do dětství. Kousek od každého řekl bych – ale domnívám se, že alespoň jednou v životě by ho měl vidět každý.

Soudíc pak podle rozesmátých tváří si naše skupina pobyt zde přímo užívala, přičemž elán některých dospělých otců a matek zjevně předčil i nadšení jejich ratolestí :).

Druhý den po vydatné snídani a společné modlitbě jsme ve stanici RER (Réseau Expres Regional – rychlíkové metro) Torcy prošli turnikety vstříc novým zážitkům. Naším prvním cílem byla futuristická čtvrť La Défence představující architektonický průlom z 20. do 21. století. Jakýsi pařížský Manthattan s dominantní stavbou La Grande Arche – obrovskou (výška 110 m, šířka 106 m, váha 300 000 t) triumfální bránou věnovanou „lidskosti a bratrství“.

Dalším zastavením na naší cestě bylo nejchaotičtější místo Paříže – Place Charles de Gaule s proslulým Vítězným obloukem (Arc de Triomphe) uprostřed. Ten nechal stavět Napoleon po svém vítězném rakouském tažení v roce 1806, ale paradoxně pod ním projížděl pouze jednou, když v roce 1840 byly jeho tělesné pozůstatky převáženy z ostrova sv. Heleny. My jsme vystoupali cca 284 schodů na vyhlídkovou plošinu a kochali se snad nejkrásnějším pohledem na Paříž. Eiffelovu věž (Tour Eiffel) nebylo možné při naší pouti městem vynechat. Když geniální inženýr Gustave Eiffel začal v roce 1886 s její stavbou, měl v zásuvce již připravený plán na stržení této provizorní konstrukce. Je až s podivem, kolik odpůrců tato originální a krásná stavba ve své historii měla – když byl jeden z jejích největších kritiků, spisovatel Buy de Maupassant, spatřen v restauraci Jules Verne ve druhém poschodí věže a dostal otázku, proč navštívil stavbu, proti které tak brojí, odpověděl, že je to jediné místo v Paříži, odkud se na tu šerednou věc nemusí dívat. ;) „Eiffelovka“ je prostě nejznámějším symbolem měst, který ročně navštíví kolem pěti milionů lidí. Žel, my nabyli dojmu, že většina z nich přijela právě v těchto dnech: neuvěřitelně dlouhé fronty k pokladnám se nepřehledně proplétaly a přestávalo být jasné, kde která z nich začíná a kde má konec. Po krátké poradě a odpočinku na trávníku u jednoho z jejích pilířů jsme se proto rozhodli tyto fronty nijak neprodlužovat a dali přednost příjemné okružní plavbě vyhlídkovou lodí po Seině, při které jsme si během hodiny pohodlně prohlédli všechny pamětihodnosti stojící na levém i pravém břehu řeky včetně slavné sochy Svobody, podle které Gustave Eiffel vytvořil její větší a ještě slavnější repliku, stojící dnes na ostrově Svobody před vjezdem do přístavu v New Yorku.

Z přístaviště výletních lodí u Pont d‘Alma naše kroky zamířily k Louvre. Cesta k němu vedla přes dolní část nejznámější pařížské třídy – Elysejských polí (Avenue des Champs - Ellysées), rušné náměstí Svornosti (Place de la Concorde) s 3 000 let starým obeliskem z egyptského Luxoru (právě na tomto náměstí stála v době Francouzské revoluce gilotina pod níž skončila v roce 1757 královna Marie Antoinetta) a krásné Tuilerisjké zahrady (Jardin des Tuileries) s jezírky, záplavou květin a nejstarším vítězným obloukem (Arc de Triomphe du Carrousel) v Paříži.

Louvre byl mezníkem tohoto dne. Toto největší muzeum na světě, jehož rozsáhlý komplex budov ukrývá tajemný úsměv Da Vinciho Mony Lisy, lze přehlédnout pouze z ptačí perspektivy. U centrálního vchodu, který tvoří pověstná skleněná pyramida, jsme se rozdělili na dvě skupiny. První, unavenější a zahrnující nezletilé účastníky, zamířila volným tempem zpět do hotelu; druhá, hnaná touhou poznat noční život vekoměsta, nabrala kurz do bohémské čtvrti umělců a vykřičených lokálů v čele se slavným varieté Moulin Rouge – Montmartru. Cestou udělala krátkou zastávku na Ille de Cité u katedrály Notre Dame. Tato katedrála je mistrovské dílo gotiky s mimořádně krásným průčelím se třemi portály, dvěma „tupými“ věžemi a třemi růžicovými okny. Zde byli korunováni francouzští králové a královny, císař Napoleon se zde korunoval sám. Za Francouzské revoluce byla katedrála věnována „nejvyšší bytosti“ a prohlášena za svatyni „Rozumu“. Victor Hugo svým bestselerem Zvoník u Matky Boží proslavil tuto stavbu po celém světě.

Také Montmartre zvěčnili na svých plátnech Toulose – Lautrec a Renoir a na tichém náměstí Place Emile – Goudeau působili Picasso a Braque. Tady vznikl kubismus a moderní malířství. A právě tady, ve stínu novorománských věží katedrály Sacré – Coeur, dva členové naší výpravy (Jirka Honsa a Míša Veselá) oslavili spolu s ostatními večeří v Piano–Baru své narozeniny konzumací údajně vynikajících Escargot a la Bourgogne (šneků s česnekem a bylinkami) a výtečného Beaulejaus.

Z víru nočního života se všichni vrátili – ve vší počestnosti – za ranního kuropění a barvitým líčením svých gurmánských zážitků pak u snídaně vyvolávali u některých spolustolovníků lehká svírání žaludku.

Poslední den, po nákupu nezbytných typicky francouzských „souvenirs“ (víno, sýry, koňak, kalvados...) v nedalekém hypermarché Carefour a rozloučení se s vyloženě sympatickým manažerem našeho hotelu, jsme vyrazili do sídla francouzských králů – Chateau de Versailes. Zámek je symbolem francouzského zámeckého stavitelství a ovlivnil architekturu celé aristokratické Evropy, až k těm nejodlehlejším venkovským sídlům nejchudších provinčních knížat. Jeho věhlas se, žel pro nás, projevil stejným způsobem jako v případě Eiffelovy věže – asi milion návštěvníků z celého světa oblehl zámek a zahrady a vytvořil chaotické fronty odnikud nikam. V klidu jsme si tedy prohlédli to, co se prohlédnout dalo, a vydali se zpět k Východnímu nádraží (Gare de I‘Est) do úschovny zavazadel a stanovišti našeho autobusu.

Je jasné, že během pouhých tří dnů nebylo v lidských silách zhlédnout vše, co metropole na Seině nabízela (neviděli jsme například Latinskou čtvrť Quartier Latin s univerzitou Sorbonne, Invalidovnu Hotel des Invalides, hřbitov Pére Lachaise, město vědy a techniky Cité des Sciences et de I‘Industrie v La Villete, Boloňský lesík Bois de Bologne, muzeum Orsay, Pantheon, Elysejský palác Palais de I‘Elysées, židovskou čtvrť v Marais, Centrum George Pompidou, Montparnass, Forum des Halles, Operu...), to však nebylo účelem tohoto výletu (a v této početné a různorodé skupině i nereálným cílem).

Smyslem celého podniku byla – kromě poděkování všem dobrovolníkům YMCA za mnohaletou obětavou práci – snaha o příjemně strávený společný čas, vzájemné poznání a sdílení se, získání nových zkušeností, oslava Pána Boha v kruhu blízkých přátel a v neposlední řadě i krok víry, neboť meteorologická předpověď byla pro dny naší cesty krajně nepříznivá. Nakolik tato akce splnila očekávání ostatních, nevím. Mně osobně se velmi líbila.

Miroslav Pecha, YMCA Husinec

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]