2/2009

Víkendovka TS Mělník v Libici

Vydáno dne 18. 08. 2009 (2709 přečtení)
Tensing občas potřebuje dodat novou šťávu. Jak toho dosáhnout co nejzábavnější cestou? Jistě, vyrazit do neznáma! Základní požadavky byly: vzdálenost do sta kilometrů, velká místnost na spaní a hry v případě špatného počasí a co nejnižší cena za ubytování.

Jako nejlepší se ukázala volba evangelické fary v Libici nad Cidlinou, kde nám vyšli vstříc a dokonce za posekání zahrady odpustili poplatky za ubytování i energie.

Tak, na nádraží jsme se sešli, tensingáři mají batůžky s jídlem a pár svršky, jen já táhnu krosnu, kufr a ještě tašku. Příjemně mě překvapuje, že se ke mně vrhají a pomáhají mi se zavazadly, přirozeně zvědaví, co sebou vlastně všechno vleču. Ale kdepak, nic se nedozvědí dřív, než bude ten správný čas.

Uf, když mi pokladní oznamuje, že mnou nalezená trasa neexistuje, pokouší se o mě mrtvice. První takováhle akce, kterou dělám sama, a nepovedl se mi hned začátek. No, tensingáři to berou s legrací, vybalují domácí sýrové šátečky, nakrmí si svoji vedoucí a čekají na ten správný vlak.

Cesta pěkně ubíhá, za slabou hodinku už přestupujeme v Poděbradech. Bubák, který se stará o logistiku už telefonuje, kde se couráme, že už je na místě.

Po trošku krkolomné cestě přes pouť a dobývání se do katolické fary jsme konečně dorazili na místo. Vítá nás zvuk sekačky trávy, to už logistická výprava plní prosbu pana kurátora Pistora.

Zabydlíme se v prostorném domě a všichni se prostřídáme u sekačky, dokud není posekaná celá přední část zahrady. Po dobře odvedené práci jsme si dali společně večeři, pokusila jsem se být přátelsky autoritativní a vymezit hranice. No, možná bude lepší jít dát vařit vodu na čaje a rozložit na talíře sladkosti, čokolády a sušenky, vybrat hudbu a udělat atmosféru pro čajovnu.
Úvodní zamyšlení má Míša, snažil se, jsem za to ráda. Pak se povídá, mlsá a dojde i na Aktivity. Nemůžu se zúčastnit, mám plno práce s přípravou programu na druhý den.

Ráno vstávám o hodinu dřív, jdu s krosnou na nákup do vsi. 30 rohlíků, 6 chlebů, 10 sušenek, v obchůdku se na mě koukají, jako že právě obírám o snídani půlku vesnice. Je krásně modrá obloha bez mráčku, je jasné, že to bude krásný den. Uklidňuji se tím, že počasí mi dává znamení, že se všechno povede minimálně na 100%.

Vracím se deset minut před budíčkem, dávám vařit vodu na ranní čaj, připravuji na stůl rohlíky a jdu budit. Tahání za spacáky nefunguje, musím zvolit brutálnější metodu. AC/DC zabírají tak na půlku spících. Nedá se svítit, musím hulákat. „Vstávat, lenochodi! Vstáááváát!!!“ No vida, už se škrábou ven. Hopsáme na sluníčku, za chvíli už všichni vypadají celkem provozuschopně. Po rozhýbání následuje zamyšlení. Vybrala jsem slovenskou písničku Viera od Polemic, snažím se jejím prostřednictvím sdělit, že dneska bude potřeba, aby si navzájem důvěřovali a spolupracovali. Ale mám dojem, že to není potřeba, myslím, že jsou totiž docela dobrá parta a tohle moje moralizování zas až tak není potřeba. A to je moc dobře.

U snídaně zpíváme, mám čím dál tím silnější pocit, že to bude super. Kapela zůstává vevnitř a zkouší, my jdeme se sborem cvičit na sluníčko. Trošku nám do toho zasahuje katolická pouť na slavníkovské hradiště, které je asi 300 metrů od fary. Projedeme všechny písničky dvakrát třikrát a kapela už hlásí, že můžeme zkoušet s nimi.

Máme skvělý čas, všechno šlape, v jedenáct se můžeme rozdělit, kapela bude zkoušet novou písničku, zbytek se podělí o sekání zadní zahrady a vaření oběda. Obligátní těstoviny s tensingovou omáčkou jsou hotové za chvíli.
Po obědě sděluji instrukce na odpoledne. Vzít si dobré boty, pití, já plním krosnu, tak aby to nikdo neviděl, beru lana, papíry, fixky, míč, svačinu pro všechny, lékárnu. A můžeme vyrazit. Přímo u fary začíná cyklostezka do Poděbrad, vydáváme se tím směrem. Po hodince cesty je čas na první hru. Musejí pracovat v týmech, já stojím opodál a mám co dělat abych se nerozesmála nahlas. Je to bezva, i když jednu chvíli to vypadá, že je dobře že máme lékárničku. Vše je nakonec ok, dáme si svačinu a zmrzlinu a jdeme dál. Na zámku je čas na další hru, tentokrát musí spolupracovat všichni, jde o oblíbené skládání čtverce z lana se zavázanýma očima. S Bubákem se dobře bavíme, stejně jak kolemjdoucí turisté. Se zájmem sledují snažení na chvilku oslepených teenagerů, kteří na sebe pokřikují věci jako: „No a kde teda jsi, Aneťoure?“, „No tady asi, né?“, „No a máte ten provaz teda napnutej vy tam vzádu?“, „No já nevím, jestli je napnutej, mně se moc nezdá!“ Přitom mají lano napnuté jak strunu, jenže stojí v takovém šišatém obdélníku, takže nemají tušení, jak daleko mají ke čtverci. Ale nakonec to dokázali. Ještě uděláme fotku a jdeme zpátky.

Po cestě si dáme ještě jednu hru a než se uvaří večeře, hrajeme na zahradě vylepšeného peška. Když to všechny přestane bavit, večeře je na stole, zase zpíváme a jdeme jíst. Špinavého nádobí se dobrovolně ujímají kluci, vypulírují nakonec celou kuchyň, takže vypadá lépe, než když jsme přijeli.

Po večeři zamyšlení v čajovně, nechávám si napsat „feedback“, mám trošku obavy, jestli nejsem jediná, kdo ten víkend vnímá jako skvěle strávený čas, ale když pak v noci čtu lístečky, musím se smát a mám fakt dobrý pocit. „Nejmíň se mi líbila plíseň v koupelně.“ Tak takhle vypadala nejostřejší kritika, takže si můžu oddychnout a těšit se na další společnou akci.

Eliška Venglařová, TS Mělník

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]