01/2010

Ozvalo se zaklepání

Vydáno dne 07. 03. 2010 (1851 přečtení)
POVÍDKA

Stmívalo se. Za oknem povával mírný vánek. Měsíc se právě schoval za těžké šedé mraky a přes čerstvě posekaný trávník se procházel párek havranů černých jako uhel. Seděla jsem bez hnutí na posteli. Dům byl tichý a pustý. Dala bych cokoliv za to, aby služebnictvo zůstávalo v domě přes noc.

V těchto chvílích jsem si připadala jako malá holčička. V šeru všechno ožívalo: skříň už nebyla jen velký kvádr, ale záda sedícího obra, zpoza závěsu vylézala silueta netvora, kterou bych mohla snad považovat za velký asparágus, ale co když ne?

V přízemí na schodech se ozvalo zaskřípění. Průvan odhrnul závěs před oknem a do pokoje se dostal vlahý mořský vánek, který mi rozcuchal vlasy. Když znovu, o trochu silněji, vítr zadul, shodil na zem svíčku, která okamžitě zhasla. Ocitla jsem se v naprosté tmě. V tu chvíli něco praštilo do okenní tabulky, ta se v zápětí vysypala na starý prošívaný koberec. Uklidňovala jsem se. Nic se neděje. Vše bude v pořádku. Ale v hloubi duše jsem tušila, že tohle je ta chvíle, které se už drahná léta bojím, ale také chvíle, které se nemohu vyhnout. Zapálila jsem petrolejku, která stála u stolku vedle postele. Čekám. Dnes se to určitě stane. Nevím, co to bude, ale bude to právě dnes.

Vytáhla jsem ze zásuvky dlouhý starý nůž a položila ho na postel. Lehám si vedle něj a přikryji nás oba tenkou přikrývkou. Další zavrzání. Někdo je v domě! ..musí být.. Rozvrzaná podlaha nelítostně vypovídá o příchodu nezvaného hosta. Sáhla jsem po noži, stiskla rukojeť a zastrčila ho hlouběji pod deku. Ozvalo se zaklepání. „Vstupte“ chci říct vyrovnaným hlasem, místo toho však z mých úst vyšlo jen neklidné zajíknutí. Někdo chytil za mosaznou kliku. Klesá níž a níž. Dveře se otevřely. Z temné chodby vyšla postava v moly prožraném cestovním plášti.

„Vyndej ten nůž a polož ho laskavě na stůl, dnes ho nebudeme potřebovat.“ řekl zahalený. Bez váhání jsem uposlechla, ani mě nenapadlo udělat cokoliv jiného. Přistoupil blíž. Krok za krokem se přibližoval, až se zastavil skoro nad postelí. Zahlédla jsem jeho tvář. Zarazilo mne jeho mládí.

Je sotva o dva roky starší než já. Ale jeho hlas.. Ta tvrdost. Ten klid. Ta vyrovnanost. Kdo to jen může být? Hlavou mi prolétl proud myšlenek.

Pak jsem se odvážila zeptat „Kdo jste?“ Žádná odpověd´. Konečně promluvil. „Jste dcera královského písaře, který skonal před pěti lety za neznámých okolností?“ Odpověděla jsem nejistě. „Asi ano.“

Pokračoval, jakoby bez vyrušení. „Váš otec mi pro vás něco zanechal.“ Strčil ruku pod plášť a lněnou tuniku. Nahmatal malý třpytivý předmět a vytáhl ho. Byl to klíč. „Prý snad budete vědět, co si s tím počít.“ „Možná“ odtušila jsem s nejistotou v hlase. V tu chvíli se už ale mé myšlenky soustředily jen na jediný bod. Na dveře, které se choulily na druhém konci místnosti. Jako malá jsem se je snažila mockrát otevřít, ale nešlo to. Když jsem se ptala, kam vedou, nikdy se mi nedostávalo jasné odpovědi. Párkrát za nimi bylo slyšet nějaké výkřiky, dusot kopyt, či smích. Natáhla jsem ruku a stiskla malý zlatý klíček, který byl až nápadně pokryt různými ornamenty. „A ještě něco,“řekl muž, „prý máte pětkrát otevřít, nahlédnout a poté zavřít. Až na pošesté máte vstoupit.“ Podívala jsem se na něj s krajní netrpělivostí, co to má znamenat? Jen pokrčil rameny a kývl na pozdrav. Rychlými kroky došel ke dveřím a zmizel ve stínu chodby.

Posadila jsem se čelem ke dveřím a přemýšlela, co znamená ten podivný vzkaz. Pětkrát nakouknout, pak vejít? Proč? Nohama jsem nahmatala boty a vklouzla do nich. Přes sebe jsem přehodila vlněný pléd. Krok za krokem se blížím k tajemným dveřím. Patří klíč právě k nim? Strčila jsem ho do dirky. Zapadl. Podařilo se mi s ním bez okolků otočit. Beru za kliku. Dveře se otevřely. A za nimi… „Můj ty bože!“ Za nimi byl bílý útes. Bylo slyšet náraz příboje na skály, skřehot racků, vítr prohánějící se na skaliskách, hrající na ně, jak na píšťaly. Chtělo se mi rozběhnout se do této živoucí krajiny, která určitě nebyla místní. Ale v poslední chvíli jsem si uvědomila, co mi ten pocestný řekl: „Pětkrát nakouknut, pak vejít.“.

Přibouchla jsem dveře a znovu je otevřela. Naskytl se mi úplně jiný obraz-hlučná ulice v nějakém velkém městě. Po chodnících se pohybují stovky lidí bez tváří. Klaksony aut troubí. Děti tisknou své zmrzlé nosy na blyštící se výlohy plné pohyblivých hraček. A nad tím vším se lehce snáší sníh, který ten ruch snad jednou utiší. Znovu přibouchnu dveře. Otevřela jsem. Z příšeří pomalu rozeznávám obrysy dřevěných domů. V zahradě za jedním srubem jsou v pastelových barvách rozvěšeny lampiony a z verandy se nese tlumená hudba. Zavírám znovu.

Po otevření strnu v úžasu. Taková nádhera. Zasněžené vrcholky hor a štíty tak běloskvoucí, že na nich jistě ještě nikdy neulpěla lidská noha. Jsem na hoře jejíž výšku se neodvažuji vůbec odhadovat. Hledím do údolí. Ale přála bych si rozhlédnout se na všechny strany. Už jsem málem vykročila, když mě opět stáhla zpět do rámu dveří slova toho muže.

Otevírám. Naposledy bez možného prozkoumání. Pak už se budu moci rozběhnout do nepoznaných zemí. Prozkoumat svůj dětský sen.

Rozhlížím se. Všude jsou stromy. Vysoké duby. Táhne mě to k nim. V tuhle chvíli nechci nic jiného, než procházet se mezi nimi.

Jediné, co žádal otec, než umřel, bylo abych prošla pošesté otevřenými dveřmi, jako prvními. Tak mu to musím splnit. S pocitem provinění jsem zabouchla a s netrpělivostí naposledy otevřela. Čekala jsem úžasnou krajinu, ze které se třeba ani chtít vracet nebude. Místo toho vidím jen pokoj. Otevřeným oknem vane mírný vánek. Asparágus za záclonou právě vyrašil. Na prošívaný koberec dopadají paprsky zapadajícího Slunce. Strnula jsem. Je to stejný pokoj, jaký mám za zády. Otcova pracovna, kterou jsem si po jeho zmizení vzala za svou. Možná mladší, ale stejně zařízený.

Proč tady? Proč právě sem mě chtěl otec dostat?

Vstoupila jsem. Rozhlížím se, až má pozornost padne na postel. Není prázdná. „Tatínku, jsi to ty!?“

Anna Kráčmarová

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]