02/2016

Moje EVS v Maraceně

Vydáno dne 17. 06. 2016 (1590 přečtení)
Tyto řádky píši rok poté, co jsem koncem dubna 2015 odjela na Evropskou dobrovolnou službu na jih Španělska do malého městečka Maracena kousek od své milované Granady.


Granada byla a je mojí srdcovou záležitostí od doby, kdy jsem s přáteli v únoru 2014 podnikla roadtrip po jihu Španělska. Zdrželi jsme se ve městě na jednu noc a naprosto mě okouzlilo, místo turistů tu byli cestovatelé a místo letních 40°C bylo příjemných středoevropských 15°C. A já věděla, že se chci ještě někdy vrátit a poznat ji lépe.

Proto, když jsem se rozhodovala o půl roku později, kam na EVS, tak volba byla jasná, mojí prioritou tedy byl výběr místa (tedy forma) a nikoli idea a cíle organizace (tedy obsah). Což se později ukázalo jako velká chyba. Do Granady jsem doletěla v druhé půli dubna, předtím jsem se dost zabývala myšlenkou, kdo asi budou další účastnice projektu, mohla jsem jen doufat, dost jsem se toho obávala, protože jsem typ člověka, který nesedne úplně každému.

Jaké bylo tedy překvapení, když na mě na letišti čekaly dvě sympatické holky, jednou byla moje mentorka Gloria, Španělka, co byla 2 semestry na Erasmu v Římě a po návratu domů si chtěla tímto způsobem udržet cestovatelského ducha.

Druhou byla Emillia, která byla vyslána německou organizací, ale jak se ukázalo (řekla nám to), tak Emillia byla Polka, co ve 13 letech přišla do Mnichova s maminkou a sestrou za otcem, který v Německu začal postupně pracovat. Emillia tam vystudovala střední a vysokou školu, obor antropologie.

Když jsme dojely do bytu, který byl velkorysý, čekala tam na mě má druhá spolubydlící, což byla Zuzana, která byla také z Čech, a bylo jí teprve 19. Naše seznámení bylo lehce rozpačité, protože jsem kvůli ostatním mluvila anglicky, a Zuzaně jsem ostentativně řekla, že s ní nebudu komunikovat česky. Po několika dnech se ukázalo, že Zuzana je v některých aspektech dospělejší než já. No, abych se moc nedojímala a nenapínala Vás, tak jsme se – Emillia, Zuzanka a já během týdne staly nerozlučnou trojkou a naše pouto sílilo díky následujícím okolnostem, které s hodnotami EU a demokracií měly jen málo společného.

Organizace, kde jsme vykonávaly EVS, se jmenovala Espacio Joven, česky Centrum mládeže. Organizace byla provozována místní radnicí, což se z našeho pohledu postupně vyjevovalo jako problém. Centrum bylo rozděleno na dvě části tzv. Ludotéku, hernu pro děti předškolního věku a našeho prvního stupně. Děti tam chodily po školce a po škole si hrát, kreslit si apod.

Druhá část byla zaměřena na teenagery, byly tam dvě počítačové učebny, dva taneční sály, zkušebna pro kapely, jazyková učebna, obstojně vybavená kuchyň a hala, kde byl kulečník a stoly, kde se daly hrát různé stolní hry nebo si prostě jenom povídat. Hned u vstupu celému prostoru vévodila recepce.

Když jsem po svém příjezdu poprvé vstoupila do Espacia, tak jsem byla ohromena, jak velkoryse je prostor vybavený a opravený, to jsem ještě netušila, že to jsou jen krásné kulisy ve velmi špatném divadelním představení. Ředitel Espacia Joven, místní politik Juan García, mi připravil okázalé přivítání, bohužel neuměl slovo anglicky, takže jsme komunikovali za pomoci mé mentorky Glorie.

Od začátku nám bylo řečeno, že budeme pracovat na Evropských projektech mládeže, problém byl, že opravdu nikdo v organizaci nemluvil anglicky, takže jsme od začátku suplovaly administrativní sílu v komunikaci se zahraničními partnery.

Hned na začátku jsme dostaly za úkol do jednoho týdne vyhledat evropské výměny mládeže a u 30 z nich mít navázanou spolupráci. Juan v žertu řekl, že když to nezvládneme, tak Emillia nedostane svoji dovolenou. Tato situace byla první indicií, že tu něco neprobíhá v pořádku. Postupně jsme nahlédly do „fungování“ organizace, které se řídilo v podstatě jedním pravidlem. Tím pravidlem byla osobnost a momentální nálada Juana.

Co nám přišlo alarmující a neomluvitelné bylo, že 1.) nikdo nás fakticky nekoordinuje, jen plníme Juanova přání a rozkazy 2.) na výměny mládeže jezdí jen kamarádi zaměstnanců Espacia a dcery Juana, tzn. neexistuje žádný objektivní a férový způsob výběru, 3.) na výměny jako lídři jezdí jen nejloajálnější zaměstnanci 4.) a až na jednu výjimku nikdo z nich nemluví anglicky.

Po tomto rozčarování, které provázela morální kocovina a velké pocity zklamání, jsme se s holkami jednou večer na bytě rozhodly, že to takhle nemůžeme nechat, že nechceme být loutkami v Juanově scénáři v divadelní hře Euro Maracena.

A tak jsme daly hlavy dohromady a sepsaly argumentaci v jakých bodech organizace, kterou Juan zastupuje, nedodržuje smlouvu o aktivitách v rámci programu EVS, kontaktovaly jsme naše mentory a sjednaly si s ním schůzku. Následujícího dne došlo k setkání, kde jsme mu sdělily naše pochybnosti ohledně chodu evropských programů v organizaci. Celou záležitost si vyložil jako útok na svou osobu, protože dosud nepochopil, že je povinností supervizora naslouchat svým dobrovolníkům a být schopen přijmout zpětnou vazbu.

Po tomto momentě celou záležitost převzala do rukou jeho manželka Paqui, vystudovaná advokátka, místní politička, v té době vykonávající funkci ředitelky Centra pro ženy v nouzi a spoluzodpovědná osoba za čerpání peněz ze zdrojů EU.

Podle stanov EVS se obě strany musely snažit o nápravu situace. Během 14 dní přijelo několik kontrol, jak z krajského úřadu pro mládež a vzdělávání, tak přímo z Národní agentury, jejíž hlavní kompetencí jsou programy EU, kde nám bylo vysvětleno, že Maracena s EU programy teprve začíná a že bychom měly být trpělivější a naopak je naučit, co umíme. Na tomto principu je vystavěna celá základní myšlenka evropských výměn mládeže. Jenže uvádění této myšlenky do praxe za podmínek, kdy v hostitelské organizaci přežívají zbytky feudálního uvažování, je poměrně náročné. Do týdne od posledního schůzky se zástupci Národní agentury a Krajského úřadu jsme po formálních náležitostech ukončily EVS.

Ale abych nekončila pesimisticky, tak jsem i přesto za všechno, za možnost tohoto pobytu moc ráda. Začala jsem díky ní opět věřit v lidskou sounáležitost, především díky odhodlanosti Emillie, profesionalitě Zuzanky a pomoci Glorie a dalších lidí z Maraceny mimo struktury Espacia Joven a upřímné podpoře Ivy Šípkové z mojí vysílající organizace.

Díky Vám všem.
Muchas gracias a todos.
Dziękuję wszystkim.
Thank you to all of you.
Vielen Dank an alle.

Bětka Diringerová, foto: archiv autorky

_________________________________
Bětka odjela z projektu po 3 měsících z původně plánovaných 6. Organizace Espacio Joven ztratila následně akreditaci EVS organizace a pokud bude usilovat o obnovení, musí projekt i způsob fungování nejdříve upravit podle pravidel programu Erasmus+. Ne každá zkušenost ze zahraničí je pozitivní. Příprava a komunikace s organizací před odjezdem je k nezaplacení. Doporučujeme našim dobrovolníkům vyjet do dříve vyzkoušených hostitelských projektů a Ymek, protože krása místa nezaručí krásu dobrovolnického pobytu. Přeji dobrovolníkům odvahu a pozitivní přístup, které Bětka nepostrádala.

A nepodcenit přípravu!!!

Iva Šípková, sekretář pro zahraničí

http://www.ymca.cz/zahranicni-programy/
http://evs-ymca.blogspot.cz/
http://ymca-na-cestach.blogspot.cz/

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]