03/2015

Sever! Narnie!

Vydáno dne 20. 10. 2015 (972 přečtení)
Den za dnem jeden jako druhý. Všední život. Stereotyp. Otroctví. To už nebavilo nikoho. Proto jsme se 1. srpna rozhodli vydat na útěk, na strastiplnou pouť do svobodné země Narnie, kde se stráně zelenají a zvířata mluví.


Vydalo se nás celkem čtyřicet pět – jedenáct dospělých koní a třicet čtyři hříbátek. Cesta nebyla jednoduchá, museli jsme se vzdát mnoha vymožeností, které jen moderní svět koni nabízí. Neomezené množství pitné vody, bydlení v útulné stáji, teplá koupel a hřebelcování či jídlo, které nám připraví jiní každý den několikrát až do žlabu.

Bez toho všeho jsme se obešli, přesto jsme se však na cestě potýkali s problémy. Především v podobě malého hmyzu – četných vos, které nás pronásledovaly každý den. Narnijští koně jsou však otrlá zvířata, a tak jsme společnice trpělivě snášeli, a přestože nás otravovaly značně, nad nějakým desátým žihadlem už jsme jen mávli kopytem. Navíc nám vše velmi ulehčovala naše ošetřovatelka, klisna Šárí, která každé štípnutí a bolístku hbitě ošetřila.

Na cestu jsme se rozdělili do pěti putovních skupinek (vždy šest nebo sedm hříbat a dva koně). Jejich názvy: Arion, Popokatepetr, Ragnator, Yellowstone, TO( )MÁŠ BLBÝ. Všem nám velel zkušený válečný oř Denzilerus – sice byl ve své funkci nový, přesto jsme však pod jeho vedením do Narnie šťastně dorazili.

Prošli jsme mnoha místy a kraji a zažili rozličná dobrodružství. Jednou jsme byli nuceni zůstat jen o senu a mírně nazelenalé paštice, jinak jsme však ochutnávali spoustu skvělých jídel z lokálních surovin, které nás naše šikovná klisna Betyna učila připravovat. Hummus, domácí arabský chléb, tortilly a v Tašebánu ledový šerbet, který bychom, nebýt v tom nebezpečném městě, pili až do konce života.

Velká část naší cesty naneštěstí vedla pouští, a tak jsme se potýkali s velikým horkem. Jen jednou za naši dlouhou pouť zapršelo, a to jen na deset minut a tak jemně, že to naše odolná srst sotva stačila postřehnout. To vše jsme však překonali. Přípravy na cestu byly dlouhé, stejně bychom však nejspíš neunikli všem nebezpečím nebýt Aslana, který nás celou dobu chránil a vedl. Pomáhal nám překonat únavu a vyčerpání, a když jsme putovali po okraji zrádných skal, stál mezi námi a srázem, aby naše noha neuklouzla.

A tak jsme to zvládli. Ne bez obtíží, avšak na konci s radostí o to větší.

Daniel Pinc, YMCA Braník, foto: David Slabý

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]