02/2015

Ymkárium na vandru

Vydáno dne 28. 09. 2015 (920 přečtení)
Pracuji už v Ymkáriu již více než dva roky, kdy jsem (snad i) s Boží pomocí vyhrál výběrové řízení na sociálního pracovníka v YMCA Praha. Nízkoprahový klub Ymkárium je otevřen 4 krát týdně od pondělí až do čtvrtka. Zařízení nabízí volný vstup všem, kdo mají volný čas a chtějí ho trávit bezpečně a v příjemném zázemí klubu nebo potřebují s něčím poradit či pomoct. Návštěvníkům se věnují kvalifikovaní sociální pracovníci, běžný provoz je doplněn o pravidelné návazné (čtvrteční) akce klubu a jednorázovými akcemi. Taková pravidelně nepravidelná akce se uskutečnila i v samotném konci května (22.–24. 5.), my (měšťáci) jsme vyrazili do přírody, ba přímo na vandr.


Od posledního výjezdu Ymkária uplynulo celkem 7 měsíců, děti byly hladové a nedočkavé po další akci mimo domov, mimo klub i mimo metropoli. Měšťáčkům se zkrátka zastesklo po klidné a malebné přírodě mimo Prahu a zachtělo se jim vrátit se ke kořenům. Výsledkem velkého apetitu a silného chtění byla výprava v tomto složení: Kuba (vedoucí výpravy) a Jakub (vrchní kuchař a zdravotník) za pracovnický tým, doplněný o partičku 10 dětí ve věku 11–17 let, kterým jsme ani nemuseli zamlčovat, že nás čeká putování malebnou krajinou Voticka.

Putování mělo jasný cíl – malostatek Blatiny, na kterém nás měla uvítat rodina Horákova sestávající ze statkáře Matouše a veterinářky Martiny. Ale zpátky k cestě, která by byla na jednoho měšťáka až moc, ale byli jsme v tom všichni společně, zvládli jsme ji.

Když jsme v časném sobotním dopoledni vyráželi z nízkoprahového klubu Sibiř ve Voticích, nikdo nedokázal vymluvit dětem, že 6 litrů černé limonádky není nezbytných a že budou trpce litovat, že s sebou táhnou zbytečné sladko-bublinkaté břímě. Nicméně ve chvíli, kdy se krátce za městečkem začaly igelitové tašky trhat pod náporem kilogramů všech nezbytných sušenek, tyčinek, limonád a kdo ví čeho ještě… Pak i těm nejzatvrzelejším závislákům na sladkém začalo docházet, že tudy cesta napříště nepovede. I přes počáteční nepřízeň osudu nebo právě kvůli ní však děti nabraly dech beroucí tempo. Krájely kilometry krok za krokem, ukrajovaly celkovou délku trasy. Právě v tuto chvíli se začal pod dojetím rozechvívat náš zdravotník a kuchař Jakub, který dostal možnost vrátit se o pár let zpátky, do dob kdy v Radotíně trávil mládí na zdejším statku. Na malou chvilku se od naší trasy odpojil a chvilku vzpomínal a rozjímal, kde že ta léta jsou.

Ve Vrchotových Janovicích nás čekala první pauza, kde mohly odpočinout naše nožky, naopak chuťové pohárky byly v permanenci. Na vině byla tamní cukrárna na zdejším zámku. Děti zdolávaly kopečky zmrzliny, což jim šlo o mnoho snadněji, než-li ty rozkládající se v krajině kolem. Ale opět zpátky na cestu.

Posilněni zmrzlinami a jinými sladkými dobrotami jsme opět vyrazili vstříc našemu cíli – malostatku. Vydali jsme se kupředu, za vsí jsme odbočili na polní cestu, zpět mimo asfalt a lidská stavení. Děti začaly poznávat známou krajinu Blatin, kde jsme už s dětmi před nějakým rokem byli, vždyť kdo by to počítal. Na vzdálenější louce nás čekal sobotní oběd. Kuchař Jakub se zaskvěl, když připravil výborný a vydatný oběd, zatímco děti házely frisbee a povykovaly kolem. Po obědě dostaly na starost mapu nejstarší z dětí a bylo na nich, o kolik moc se protáhne naše cesta. Neprotáhla, ale byly to nervy.

Na statku jsme se ocitli okolo 15h odpolední, to jsme v nohách měli celkem 16 320 kroků, které ukrájely celkem 11 424 m. Malostatek se na první pohled nezměnil, stále stejná barevná cedulka – malostatek Blatiny, zápraží poseto nespočetným množstvím zvířátek – kočkami a psy, staří známí Martina a Matouš. Na první pohled jakoby se tu zastavil čas, žádné změny, vše při starém.

Na druhý a důkladnější pohled však šlo změny zpozorovat a ne ledajaké – přírůstek do rodiny Horákových – malý Matoušek, nově zrekonstruovaná část stavení, kde jsme strávili pokojnou noc i ta plachá liška, kterou nešlo zahlédnout, tentokráte byla k vidění. Zkrátka nic není jako dřív, dva roky se podepíší na každém a na všem, tedy i na tomto mikrokosmu, ráji zvířat, naší cílové destinaci.

Pro mě byl návrat na malostatek Blatiny prostorem, abych si připomněl, že v YMCA jsem už 2 roky. Mohl jsem se ohlédnout a zavzpomínat na dobu strávenou v organizaci YMCA, které patří k nejlepším v mém životě. Díky YMCA se mohu věnovat tomu, co mě skutečně baví, naplňuje a zároveň živí. Připadá mi jako bych v roce 2013 nasedl na horskou dráhu, z níž jsem doposud neslezl a zatím ani nechci.

Jakub Kulhánek, vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež Ymkárium, YMCA Praha, foto: archiv autora

[.. Celý článek | Autor: externí .. ]
[..Pošli e-mail | Vytisknout článek ..]